Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 560/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Volka, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Praha 7 Bubenská 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. -235 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. -360, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a a d, a 2 odst. 1, , , a y, a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019 č. j. -178 tak, že zamítl vzájemný návrh stěžovatele na určení, že je majitelem specifikovaného užitného vzoru (trampolíny ke kondičnímu cvičení). Odvolací soud uvedl, že stěžovatel má na určení naléhavý právní zájem spočívající v tom, že určovací návrh představuje jediný způsob, kterým je možné konstituovat vlastnické právo osoby, která tvrdí, že je původcem průmyslového práva. A tedy by měla tato osoba případně i právo podat přihlášku užitného vzoru a následně by se stala, po splnění formálních podmínek zápisného řízení, i vlastníkem tohoto práva. Odvolací soud však dospěl k závěru, že vzájemný návrh stěžovatele není důvodný proto, že i kdyby bylo soudem určeno, že stěžovatel je vlastníkem užitného vzoru, pak by se ve veřejném rejstříku pouze vyznačilo jeho vlastnické právo (tedy v části "Přihlašovatel/Majitel"), ale nic by se nezměnilo na stavu v rejstříku v části "Původce". Stav rejstříku by tedy ani po vyznačení pravomocného rozhodnutí soudu neodpovídal skutkovým tvrzením stěžovatele, tedy tomu, že jediným původcem sporného řešení je on sám. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že po nabytí účinnosti , , došlo k významné změně v chápání průmyslových práv jako věcí se všemi důsledky z toho plynoucími, není možné určení vlastnického práva k (nehmotné) věci, která v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu neexistuje. Ke dni 13. 3. 2019 se totiž žalobkyně b) jako zapsaná majitelka vzdala předmětného užitného vzoru podle , o užitných vzorech. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu tak odvolací soud konstatoval, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu je nutné zkoumat podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku, a tudíž není možno vzájemnému návrhu stěžovatele vyhovět.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl podle

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. Podle něj z žádného právního předpisu ani z judikatury nevyplývá, že by nebylo možné domáhat se určení vlastnictví k zaniklé věci. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu pak tvrdí, že se zaměřil pouze na otázku aktivní věcné legitimace stěžovatele k podání vzájemného návrhu, kterou se soudy v předchozím řízení nezabývaly. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu týkajícím se důsledků odlišení mezi právem původce na ochranu užitným vzorem a účinky vyplývajícími ze zápisu užitného vzoru. Napadeným rozhodnutím dále vytýká absenci řádného odůvodnění a jejich přezkoumatelnost.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů ohledně podmínek úspěšnosti žaloby, resp. vzájemného návrhu na určení majitele užitného vzoru, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se odvolací soud při rozhodování dopustil libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Nejvyšší soud své rozhodnutí o zamítnutí dovolání stěžovatele řádně a srozumitelně odůvodnil. Podrobně se vyjádřil k jednotlivým otázkám vymezeným stěžovatelem, pro něž shledal jeho dovolání přípustným, tj. k otázkám týkajícím se podmínek úspěšnosti žaloby (vzájemného návrhu) na určení majitele užitného vzoru na základě tvrzeného důvodu, že stěžovatel je původcem tohoto vzoru, neboť jde o otázky, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Ústavní soud konstatuje, že se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele o absenci řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval, posoudil otázku důvodnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a své závěry o nedůvodnosti dovolání velmi podrobně odůvodnil.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu