Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3144/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Město Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem sídlem Havlíčkovo nábř. 2728/38, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, č. j. -344, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. -300, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2017, č. j. -228, spojené s návrhem na zrušení části

, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a Lesů České republiky s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " ").

Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků, neboť podle závěru okresního soudu stěžovatel nesplňuje podmínky pro přechod předmětných pozemků na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, kterým se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě o určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") částečně rozsudek okresního soudu změnil a ve vztahu k jednomu z předmětných pozemků určil, že stěžovatel je jeho vlastníkem a ve vztahu k ostatním pozemkům rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti potvrzující části rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. K otázce stěžovatele - týkající se nutnosti intabulace vlastnického práva pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem na základě přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. - Nejvyšší soud uzavřel, že tato otázka byla vyřešena nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 6. 1995 (N 32/3 SbNU 241; 166/1995 Sb.), přičemž napadený rozsudek krajského soudu je s tímto nálezem plně v souladu a Nejvyšší soud je citovaným nálezem vázán podle y. K otázce stěžovatele - zda podle zákona o přechodu majetku přecházejí na obce pozemky zastavěné stavbami, které se ke dni 24. 5. 1991 nacházely ve vlastnictví státu - Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu není založen na této otázce, nýbrž na závěru, že předmětné pozemky nemohly na stěžovatele přejít podle zákona o přechodu majetku, jelikož k nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům bylo zapotřebí intabulace, která v posuzovaném případě provedena nebyla.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevuje nesouhlas s právním názorem, kterým byly soudy rozhodující v jeho věci vedeny, když mu jeho nárok nepřiznaly, neboť podle jejich názoru k přechodu vlastnického práva na základě přídělu docházelo až intabulací. Tento závěr, vycházející z nálezu

sp. zn.

, stěžovatel nepovažuje za správný, neboť je v rozporu s principem, podle kterého by výklad norem ustálený v době, kdy se tyto normy aplikovaly jako živé, měl být pro zachování právní jistoty

a kontinuity práva přebírán pro další rozhodování bez dalšího ohýbání. Konkrétně stěžovatel namítá, že v nálezu

sp. zn.

se Ústavní soud nevypořádal s dobovou interpretací obecného zákoníku občanského a zákona č. 142/1947 Sb., obsaženou jednak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a jednak v publikaci Právo občanské z roku 1946. Podle stěžovatele je z uvedeného patrné, že se v případě přídělů v době, kdy se příslušné předpisy v praxi aplikovaly, ustálil výklad ohledně výluky z intabulačního principu. Stěžovatel proto po Ústavním soudu požaduje, aby byl jeho nález

sp. zn.

zrevidován.

V další části své ústavní stížnosti stěžovatel podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhuje, aby Ústavní soud zrušil zákona o přechodu majetku ve slovech "ve vlastnictví fyzických osob". Uvedené ustanovení je v citované části podle stěžovatele v příkrém rozporu se zásadou rovnosti, neboť činí rozdíly mezi fyzickou

a právnickou osobou v otázce toho, zda pozemek zastaven stavbou v jejím vlastnictví na obce přejde či nikoliv.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obsaženým v nálezu

sp. zn.

, ze kterého obecné soudy v napadených rozsudcích při svých závěrech vycházejí. Zásadní v posuzované věci byl následující závěr vyjádřený v citovaném plenárním nálezu Ústavního soudu: "Pokud jde o příděly a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst. 8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. května 1947,

č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3, platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb. (...) Odlišná situace nastala teprve účinností č. , umožňujícího v ustanovení nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip" (nález

sp. zn.

).

Stěžovatelem předložené argumenty, proč by se měl Ústavní soud v nyní posuzované věci odchýlit od shora citovaného plenárního nálezu - tzn. že se nález podle stěžovatele nevypořádává také s dobovou interpretací, na kterou stěžovatel poukazuje (rozhodnutí soudu a odborná publikace) - představují pouhou polemiku se závěry v odkazovaném nálezu, který vychází z právního posouzení, jež sdílí i nyní rozhodující senát Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z odůvodnění nálezu

sp. zn.

je zřejmé, že Ústavní soud dobovou interpretaci příslušné právní úpravy při svých úvahách neopomněl (Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, Praha 1935) a i na jejím základě dospěl k jinému právnímu závěru, než stěžovatel preferuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona

o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu