Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 438/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2019 č. j. -155 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení výroku I. a III. tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle , , a d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které jí odňaly invalidní důchod, čímž porušily její právo na hmotné zabezpečení, a fakticky jí tím odebraly právo na důstojný život. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo dojít také v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů následně aprobovaly, aniž by zohlednily její námitky a vypořádaly její právní argumentaci. Argumentuje přitom nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

. Stěžovatelka současně požaduje zrušení , kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen ""), neboť neumožňuje zohlednit zdravotní stav při určování invalidity a vyjít z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. 3. 2018 č. j. R-22.3.2018-43/6551170890 odňala stěžovatelce invalidní důchod podle a , o důchodovém pojištění (dále jen ""). Podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2018 nebyla stěžovatelka invalidní, neboť její pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu o 20 %. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 11. 7. 2018 č. j. RN-655 117 0890-43091-BR zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Krajský soud rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.

Ústavní soud poznamenává, že právo občanů na přiměřené hmotné zajištění v případě, že nemohou bez své viny vykonávat právo získávat prostředky pro životní potřeby prací (y), jakož i právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (y) jsou ústavně garantována. Nicméně platí, že podmínky, resp. podrobnosti těchto práv stanoví zákon (, y) a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí (y). To samozřejmě neznamená, že by zákonem mohlo dojít k faktickému popření uvedených práv, neboť v důsledku zakotvení jejich existence vě musí být v zákonné úpravě zachován jistý minimální standard těchto práv (srov. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud zdůrazňuje, že převážná většina námitek v ústavní stížnosti se vztahuje k hodnocení stěžovatelčina zdravotního stavu, byť se stěžovatelka snaží tvrdit opak. Jde tedy o námitky ke zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy (srov. nález

sp. zn.

).

Z hlediska případu stěžovatelky je relevantní zákonnou úpravou mimo jiné § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. K posouzení, zda byly tyto podmínky naplněny, jsou určeny primárně správní orgány a správní soudy. Zároveň platí, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá správní soud potřebné odborné znalosti, a proto si pořizuje lékařské posudky a zprávy. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jejichž posudek představuje v soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je správní soud při nedostatku odborné erudice odkázán (srov. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud neshledal žádný exces ve způsobu, jakým krajský soud a Nejvyšší správní soud hodnotily lékařské posudky a zprávy. Krajský soud v návaznosti na námitky stěžovatelky v řízení o žalobě nechal vypracovat tři posudky posudkové komise ministerstva. Každý z posudků zpracovaly jiné osoby, v pořadí třetí posudek byl vypracován rovněž jiným pracovištěm posudkové komise ministerstva. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud adresně reagoval na rozdíly týkající se posouzení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky v jednotlivých posudcích (posudkové komise ministerstva v Českých Budějovicích 25 %, posudkové komise ministerstva v Praze 20 %) a vypořádal se rovněž se stěžejními námitkami stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za těchto okolností odůvodnění krajského soudu obstojí a daná kasační námitka tak není důvodná. Jde o srozumitelné a logické hodnocení. Z pohledu Ústavního soudu jde o hodnocení, které se pohybuje plně v mezích daných ústavními předpisy a nepředstavuje exces při hodnocení důkazů.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu