Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1120/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2021 č. j. , -256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2019 č. j. , -225 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2019 č. j. -214, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), zásada rovnosti účastníků řízení podle y, právo na spravedlivý proces podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2019 č. j. -214 vyslovil podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku z majetkové podstaty stěžovatelky (dlužnice) zajištěným věřitelům (výroky I. a II.), uložil zástupci insolvenční správkyně stěžovatelky vydat výtěžek zpeněžení zajištěným věřitelům, podat o vydání výtěžku písemnou zprávu městskému soudu a upravit o tuto skutečnost seznam přihlášených pohledávek (výrok III.) a povolil vyplacení zálohy na odměnu insolvenčního správce (výrok IV.).

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 8. 2019 č. j. -225 usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sen. zn. přitakal závěru městského soudu o nedůvodnosti námitek, které stěžovatelka uplatnila proti návrhu zástupce insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům. Tyto námitky byly založeny na tvrzení, že pohledávky zajištěných věřitelů byly zjištěny pouze v důsledku nesprávného postupu při jejich přezkoumávání, přičemž důsledky tohoto pochybení jsou rozporovány v dosud neskončených řízeních o určení neplatnosti kupní smlouvy na majetek, který tvoří zpeněžený předmět zajištění, o obnově řízení o určení pravosti a pořadí pohledávky zajištěného věřitele číslo 1, o ústavní stížnosti a o náhradě škody proti insolvenční správkyni stěžovatelky. Vrchní soud přitom poukázal na výsledky přezkumu, kdy pohledávky zajištěných věřitelů byly zcela (v zajištěné výši) zjištěny, na řádný a standardní postup zástupce insolvenční správkyně při zpeněžování předmětu zajištění (odpovídající pokynu zajištěného věřitele číslo 1, se kterým vyjádřil souhlas i druhý zajištěný věřitel) a na skutečnost, že je-li pohledávka řádně zjištěna, pak okolnost, že probíhá jiné soudní řízení, není sama o sobě důvodem k vyloučení postupu podle .

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2021 č. j. -256 odmítl, jelikož rozhodnutí vrchního soudu bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu uvedl, že byla-li zajištěná pohledávka v insolvenčním řízení řádně zjištěna, pak ani okolnost, že případně probíhá (pravomocně neukončené) trestní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění některého z předpokladů, na nichž spočívá existence zjištěné zajištěné pohledávky, není sama o sobě důvodem k vyloučení postupu podle (k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli). Povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je pak základní povinností insolvenčního správce. Vyšel-li vrchní soud z toho, že při udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, jejichž pohledávky byly řádně zjištěny, je vázán výsledkem přezkumného jednání, nebylo možno jeho právnímu posouzení věci nic vytknout. Na správnost rozhodnutí vrchního soudu neměl vliv ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud shledal protiústavním omezení popěrných úkonů dlužníka s vnitroinsolvenčními účinky (tedy bránícími zjištění popřené pohledávky) jen na pohledávky nezajištěné. Stěžovatelka u přezkumného jednání konaného dne 21. 5. 2013 popřela pohledávku zajištěných věřitelů co do pravosti a výše, přičemž tyto popěrné úkony stěžovatelky byly předmětem incidenčních sporů, které pravomocně skončily před vyhlášením uvedeného nálezu a vedly tak k pravomocnému zjištění obou dotčených zajištěných pohledávek.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že zpeněžení jejího majetku (v posuzované věci nemovitosti sloužící k bydlení a okolních pozemků) a vydání výtěžku zpeněžení bylo důsledkem protiústavní aplikace ve znění účinném do 30. 6. 2017, resp. ve znění účinném do 31. 5. 2019, která neumožňovala dlužníkovi (stěžovatelce) popřít zjištěnou pohledávku zajištěného věřitele. V incidenčních sporech, které předcházely vydání napadených rozhodnutí, se soudy snažily řešit otázku platnosti smluv, z nichž vzešly pohledávky, které byly následně přihlášeny do majetkové podstaty, avšak vzhledem k tomu, že pohledávky byly zjištěny insolvenční správkyní, nemohly provádět stěžovatelkou předložené důkazy. Neměla-li stěžovatelka právo bránit se sporným pohledávkám a o jejich zjištění tak mohla rozhodnout insolvenční správkyně (z pohledu stěžovatelky nekompetentní osoba), nelze zjištění pohledávek považovat za řádné. Stěžovatelka odkazuje na závěry vyplývající ze shora citovaného nálezu sp. zn. a na něj navazujícího nálezu ze dne 23. 9. 2019

sp. zn.

, podle něhož se nový názor na protiústavnost určitého ustanovení (v dané věci § 410 odst. 2 ve znění účinném do 30. 6. 2017) prosazuje hned, a to i v probíhajících řízeních. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že popřela pohledávky zástavních věřitelů účinně. Nejvyššímu soudu vytýká, že nerespektoval zmiňovaný nález

sp. zn.

, když pouze uvedl, že řízení o incidenčních žalobách byla pravomocně ukončena (v jednom případě odmítnutím ústavní stížnosti stěžovatelky ve věci vedené pod

sp. zn.

, ve druhém případě pravomocným rozhodnutím vrchního soudu). Nejvyšší soud neobjasnil, proč stěžovatelkou předestřenou otázku neuznal za způsobilou k tomu, aby jím byla řešena. Podle stěžovatelky tak zajištění věřitelé v důsledku použití protiústavních ustanovení legalizovali své sporné pohledávky, přičemž následně byl za řádný a standardní prohlášen způsob přezkoumání pohledávek i prodej nemovitostí stěžovatelky, který byl uskutečněn pod cenou. Stěžovatelce tak vznikla škoda, čímž bylo porušeno i její právo na ochranu majetku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, jimiž byl mj. vysloven souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku z konkursní podstaty zajištěným věřitelům a insolvenčnímu správci bylo uloženo provést vydání výtěžku, avšak její argumentace, která se mimochodem prolíná celým dosavadním průběhem řízení, se týká postupu, který vlastnímu vydání napadených rozhodnutí předcházel. Stěžovatelka totiž nesouhlasí s tím, že coby dlužnice nemohla zjištěné pohledávky zajištěných věřitelů sama popírat, ale tento úkon byl vyhrazen toliko insolvenční správkyni, která však nebyla podle stěžovatelky kompetentní k přezkumu těchto pohledávek. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález

sp. zn.

, v němž byla úprava věty první ve znění účinném do 30. 6. 2017 ve slově "nezajištěného" prohlášena za neústavní. Domnívá se přitom, že závěry vyplývající z tohoto nálezu by měly být aplikovány i na stávající věc. K tomu Ústavní soud podotýká, že jakkoliv judikatura [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)] i doktrína [srov. k tomu Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 6, s. 191 - 197)] připouští tzv. retrospektivní působení judikatury, projevuje se eventuální změna judikaturního přístupu pouze u těch řízení, která nebyla doposud skončena. V dané věci však šlo o situaci, kdy řízení o incidenčních žalobách, jichž se týkají závěry vyplývající z nálezu sp. zn. ohledně nemožnosti popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem v rámci řízení o oddlužení, již naopak, jak připomněl i Nejvyšší soud, pravomocně skončena byla. Ústavní stížností napadená rozhodnutí pak z těchto ukončených incidenčních sporů sice vycházejí, ale bezprostředně navazující souvislost s nimi nemají. Zasáhl-li by Ústavní soud do již pravomocně skončených řízení postupem, který nepředjímá, překročil by své pravomoci a sám by narušil právní jistotu účastníků řízení. V době pravomocného skončení incidenčních sporů (v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. , které bylo ukončeno odmítnutím ústavní stížnosti usnesením

sp. zn.

, i ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. , které bylo pravomocně skončeno rozsudkem vrchního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. -196, proti němuž dovolání ani ústavní stížnost podány nebyly) totiž soudy rozhodovaly podle právní úpravy , která jako protiústavní shledána nebyla.

9. Co se týče samotných ústavní stížností napadených rozhodnutí, stěžovatelka vůči nim žádnou relevantní argumentací nepředkládá, když pouze nesouhlasí s tím, za jakou částku byly její nemovitosti zpeněženy, z čehož dovozuje, že nemělo být ani rozhodnuto o vydání zpeněženého majetku zajištěným věřitelům. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným závěrům. Při celkovém posouzení napadených rozhodnutí lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně jsou v nich uvedeny důvody, na nichž byla založena. Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení jejích základních práv chráněných u.

10. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal; stručná, avšak přiléhavá argumentace Nejvyššího soudu a jim uváděná judikatura je naprosto zřetelná a jasná.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu