Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1188/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Vrány, advokáta se sídlem Dolní náměstí 201/1, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 2. 2021 č. j. -118 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2020 č. j. -94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, Lence Pečínkové, částku ve výši 15 754,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 754,79 Kč od 12. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.) a žalobu o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 754,79 Kč od 18. 1. 2020 do 11. 2. 2020 zamítl (výrok II.). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl a rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou pasivní žalobní legitimace. Povinnost vrátit náklady exekuce je uložena pouze novému soudnímu exekutorovi, který exekuci převzal po zániku exekutorského úřadu předchozího exekutora. Při zániku úřadu stěžovatel v souladu se zákonem předal veškeré peněžní prostředky získané od oprávněných jako zálohy či jakákoli vymožená plnění od povinných. Stěžovatel je přesvědčen, že exekuce je od svého zahájení do ukončení jediným nedílným řízením bez ohledu na to, kolik soudních exekutorů v ní působilo; povinnost vrátit již vymožené náklady exekuce nelze přenášet na bývalého exekutora.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Úvodem je nutné připomenout, že podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů moci veřejné Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění svého poslání v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srv. nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)].

9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v , která přípustnost odvolání a dovolání obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srv. , resp. , , ve znění pozdějších předpisů]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [ písm. b) Úmluvy; dále srv. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09]. Kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů bude připadat do úvahy pouze zcela výjimečně a v situaci, kdy se obecné soudy dopustily extrémního pochybení. Jedná se zejména o případy, kdy se obecné soudy dopustily zcela zjevné svévole, např. rozhodnutí vůbec neodůvodnily, jejich závěry a odůvodnění byly absolutně nelogické a iracionální nebo byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti a spravedlivého procesu.

10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 15 754,79 Kč s příslušenstvím, což lze v duchu judikatury Ústavního soudu považovat za částku bagatelní [srv. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2018]. Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní, natožpak extrémní pochybení v rozhodnutí obecných soudů neshledal. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. V ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které obecné soudy již vypořádaly, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými.

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu