Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1148/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. F., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, P.O.BOX 7, právně zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Flora, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. ze dne 28. 1. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -722 ze dne 24. 2. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 rozhodl předseda senátu v trestní věci stěžovatele tak, že podle § 330 odst. 1, § 330a odst. 2 tr. řádu za užití § 86 odst. 1 tr. zákoníku se u podmíněně odsouzeného stěžovatele, ohledně něhož byl vysloven dohled, rozhoduje, že vykoná trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. . Podle § 86 odst. 4 a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal u vazebního zasedání stížnost do protokolu. Ve svých stížnostních námitkách poukazoval na to, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně a s odůvodněním, které tento k tomuto rozhodnutí učinil. Zdůraznil, že nyní vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Nesouhlasí s výkonem trestu původně uloženého ve výměře 36 měsíců, kdy Obvodní soud pro Prahu 10 se při svém rozhodnutí nezabýval kumulací trestů. Městský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl a své rozhodnutí odůvodnil nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně, neboť shledal jeho přílišnou stručnost.

3. Ústavní soud nepovažuje za účelné opakovat argumentaci z odůvodnění usnesení rozhodujících soudů, neboť tato jsou všem účastníkům známá.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález

sp. zn.

(N 33/17 SbNU 235) aj.

6. Stěžovatelovy námitky směřují proti údajné nepřiměřenosti trestu a současně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019

sp. zn.

. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí, nebo pokud by výjimečnost okolností případu spočívala v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele.

7. K odkazovanému nálezu pak Ústavní soud poznamenává, že obsahuje z velké části úvahy de lege ferenda o vhodnosti toho či onoho způsobu trestání, přičemž beze změny právní úpravy mají tyto úvahy pouze omezené využití. Právním důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí byly toliko nedostatky v odůvodnění, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně nepodmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (a tedy nutně nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle § 86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku.

8. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2020, zásah Ústavního soudu je v případě kumulace výkonů trestů odnětí svobody sice výjimečně možný, do úvahy přichází ovšem pouze tehdy, byla-li by celková doba trestu odnětí svobody zcela zjevně nepřiměřená okolnostem. Jakkoliv stěžovatel obsáhle argumentoval důvody, pro které by měla být napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostního soudu zrušena, nezjistil Ústavní soud, že by stěžovatel byl ve svých zaručených právech zkrácen způsobem, jak v ústavní stížnosti tvrdil.

9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu