Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1140/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2021 č. j. -394 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 10. 2020 č. j. -359, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že proti stěžovateli jako povinnému byla zahájena exekuce k vymožení jeho povinnosti (jakožto tehdejšího jediného jednatele a vedle oprávněného jednoho ze dvou společníků) zdržet se jakéhokoliv právního jednání za společnost X, uložené mu vykonatelným usnesením Krajského soudu v Plzni o nařízení předběžného opatření č. j. -26 ze dne 29. 8. 2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -153 ze dne 16. 10. 2018. Stěžovatel po zahájení exekuce uplatnil návrh na její zastavení podle ust. , h) a navrhl zrušení exekučního příkazu na jeho obchodní podíl a exekučních příkazů na zaplacení pokuty s odůvodněním, že neexistuje zákonný důvod pro nařízení exekuce a pro její další pokračování, neboť se jednání opravňujícího soudního exekutora uložit mu pokuty podle ust. nedopustil. Zastavení exekuce navrhl podle ust. také oprávněný s tím, že exekuce proti povinnému je vedena od počátku důvodně. Vzhledem k tomu, že po jejím zahájení proti povinnému a dalším spolupracujícím osobám bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zneužití postavení v obchodním styku podle tr. zák. a pokračujícího zločinu zpronevěry podle , odst. 5 písm. a) tr. zák., a pokud by povinný nadále exekuční titul porušoval a pokračoval by v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, by u něho došlo k naplnění vazebního důvodu ve smyslu tr. řádu, je další vedení exekuce již neúčelné.

Exekuční soud k návrhu oprávněného exekuci podle ust. zastavil, aniž se dále zabýval prokazováním existence důvodů pro zastavení exekuce tvrzených povinným, neboť návrh oprávněného na zastavení exekuce má přednost před ostatními návrhy. Soudnímu exekutorovi nad rámec nákladů exekuce uložených povinnému k zaplacení příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 2. 2019 č. j. 176 EX 03523/18-045 další náhradu nákladů exekuce nepřiznal a stěžovatele zavázal zaplatit oprávněnému na nákladech exekučního řízení částku 31 343 Kč. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 850 Kč oprávněnému.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že uplatněním priority zpětvzetí návrhu oprávněným bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, protože nezákonnost exekučních příkazů vydaných v exekučním řízení může být vyslovena pouze soudy v tomto řízení. Stěžovatel zejména namítá, že se nedopustil žádného právního jednání za společnost X, které by opodstatňovalo vydávání jednotlivých exekučních příkazů na ukládání pokut a na obchodní podíl z důvodů porušení předběžného opatření. Je přesvědčen, že exekuční příkazy byly vydány způsobem, který byl nepřípustný.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (y).

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že oba soudy se námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Odvolací soud uvedl, že odvolání může podat jen ten z účastníků, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Odvolání povinného (stěžovatele) proti výroku o zastavení exekuce napadeného usnesení (vydaného na návrh oprávněného) proto odmítl podle ust. jako nepřípustné, neboť zastavením exekuce stěžovateli jiná újma, než újma odstranitelná případným odklizením výroků o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce, nevznikla. Domáhá-li se stěžovatel zrušení exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem, odkázal na ust. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen ""), podle něhož zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů.

Dále uvedl, že dojde-li k zastavení exekuce, zůstává stěžovateli povinnost zaplatit všechny pokuty, které mu byly pravomocně uloženy a nelze je prominout. Obdobně jako ve věci sp. zn. však připomněl, že navrhl-li by oprávněný výkon rozhodnutí neoprávněně, může se povinný proti oprávněnému domáhat náhrady újmy tím vzniklé, tj. ve výši pokut, kterou v důsledku neoprávněného návrhu oprávněného zaplatil. K povinnosti hradit náklady řízení uvedl, že z dikce ust. § 89 exekučního řádu se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech, přičemž v projednávané věci oprávněnému nelze vytýkat, že by při zahájení exekuce nedostál požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. K podání exekučního návrhu přistoupil až poté, kdy Vrchní soud v Praze svým usnesením z 16. 10. 2018 č. j. -153 potvrdil důvodnost a opodstatněnost předběžného opatření, a kdy měl poznatky, že stěžovatel soustavně porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným exekučním titulem.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Kasační pravomoci využívá pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení. To platí i v daném případě, kdy již došlo k zastavení exekuce, v důsledku toho i k zániku účinků všech vydaných exekučních příkazů. Výrok o náhradě nákladů řízení byl dostatečně odůvodněn a posouzen z hlediska procesní odpovědnosti za zastavení řízení. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a přehodnocovat nákladové výroky. Stejně tak úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby znovu posuzoval, zda se stěžovatel svým konkrétním jednáním dopouštěl porušování předběžného opatření.

Ústavní soud uzavírá, že uvedeným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu