Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1300/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -44 ze dne 15. 3. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -30 ze dne 13. 5. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), vydal dne 16. 8. 2013 rozhodnutí č. j. MUFO 16009/2013, kterým umístil stavbu nazvanou "X, 4xRD" zemní kabelové vedení NN a 2 skříně SS200 (HDS) na pozemcích v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí. Uvedené rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a nabylo právní moci dne 17. 9. 2013. Dne 12. 8. 2016 obdržel stavební úřad žádost stěžovatelky o obnovu uvedeného řízení, již svým rozhodnutím č. j. MUFO 35838/2016 ze dne 15. 11. 2016 zamítl s tím, že nebyla podána účastníkem řízení. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j. MSK 166566/2016 ze dne 20. 2. 2017 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Posledně citované rozhodnutí krajského úřadu napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě a dříve, než soud ve věci rozhodl, zaslala dne 31. 1. 2018 krajskému úřadu podnět k přezkumnému řízení podle . Krajský úřad tvrzenou nezákonnost svého rozhodnutí neshledal, a proto podnět stěžovatelky dne 12. 2. 2018 předal podle nadřízenému správnímu orgánu, Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen ""), o čemž stěžovatelku vyrozuměl. sdělením č. j. MMR-8912/2018-83/544 ze dne 3. 5. 2018 stěžovatelku vyrozumělo o tom, že v průběhu soudního řízení (ve věci zmíněné stěžovatelčiny správní žaloby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. ) nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí jinak než podle , tedy uspokojením účastníka řízení po podání žaloby ve správním soudnictví. stěžovatelku v té spojitosti upozornilo, že k tomu je ale příslušný krajský úřad, nikoliv jako jemu nadřízený orgán. Z tohoto důvodu stěžovatelce sdělilo, že se jejím podnětem za stávajících okolností zabývat nemůže a že je výlučně v působnosti krajského úřadu, aby jím vydané rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek zrušil nebo změnil v přezkumném řízení, a tím stěžovatelku uspokojil.

Stěžovatelka se následně žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu ministerstva, který měl spočívat v tom, že podnět stěžovatelky ze dne 31. 1. 2018 nevrátilo zpět k vyřízení krajskému úřadu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu zrušil, žalobu stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že postupem žalovaného ministerstva nebyla dotčena žádná její práva. Stěžovatelka má za to, že její žádost ze dne 12. 8. 2016 o obnovu předmětného územního řízení měla být posouzena jako odvolání opomenutého účastníka řízení. V té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. . Jednotlivec má dle jejího názoru právo na to, aby řízení, v němž má být rozhodnuto o jeho subjektivních právech nebo povinnostech, byla zahájena tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Jestliže má správní orgán prostor pro správní uvážení, zda má správní řízení zahájit či nikoli, musí dle názoru stěžovatelky dodržet limity správního uvážení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -37 ze dne 30. 5. 2019 stěžovatelka uvedla, že jí svědčí veřejné subjektivní právo na posouzení její původní žádosti ze dne 12. 8. 2016 o obnovu předmětného územního řízení jako odvolání jeho opomenutého účastníka, což bylo možné na základě jejího podnětu ze dne 31. 1. 2018 napravit. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se byl Nejvyšší správní soud odmítnutím stěžovatelčiny žaloby dopustil excesu či jinak vybočil z kautel spravedlivého procesu. Předmětem stěžovatelčiny zásahové žaloby bylo tvrzené nevrácení ministerstvem jejího podnětu k zahájení přezkumného řízení zpět krajskému úřadu. Ze zákonné úpravy přezkumného řízení jednoznačně plyne, že neztotožní-li se správní orgán, jenž vydal rozhodnutí, o jehož přezkum má jít, s podnětem účastníka k zahájení přezkumného řízení, předá věc k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu, v souzené věci ministerstvu ( ). Tento nadřízený správní orgán však, neshledá-li důvody k zahájení přezkumného řízení, podnět podřízenému správnímu orgánu již nevrací, namísto toho sám vyrozumí osobu, jež dala k zahájení přezkumného řízení podnět, přípisem o svém postoji ( ). Nevrácením podnětu k zahájení přezkumného řízení ze strany ministerstva zpět krajskému úřadu tak stěžovatelka z podstaty věci nemohla být zkrácena na žádných svých právech. V té souvislosti totiž nelze přehlédnout, že podnět k provedení přezkumného řízení není ze zákona návrhem na zahájení takového řízení (též ). Jak připomněl kasační soud, přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení, je pouhým sdělením, a nikoli rozhodnutím ve smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -71 ze dne 14. 2. 2008). Stejně tak je z povahy tohoto sdělení zřejmé, že se nejedná o zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, proti němuž může směřovat zásahová žaloba podle , jelikož není způsobilé zasáhnout žádné subjektivní právo podatele podnětu. Odmítl-li tedy kasační soud takovou žalobu stěžovatelky pro absenci práva, jež by bylo mohlo být postupem správního orgánu dotčeno, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.

Směřuje-li stěžovatelka svoji ústavní stížnost též proti rozsudku Městského soudu v Praze, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo jako celek zrušeno právě napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, takže jako právní akt už neexistuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části za přiměřeného použití téhož zákona jako návrh nepřípustný. Tento výsledek současně neumožňuje přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení o její ústavní stížnosti ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu