Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 339/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2019, č.j. -129, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č.j. -254, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2019, č.j. -129, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle a podle za použití , odst. 2 mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvaceti měsíců.

2. Trestné činnosti se stěžovatel dle rozsudku obvodního soudu dopustil tím, že se nejméně dne 17. 5. 2019 neoprávněně zdržoval na území České republiky, přestože mu dne 26. 3. 2016 bylo rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie, č.j. KRPA-422785-43/ČJ-2014-000022, uloženo správní vyhoštění v délce jednoho roku, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 2. 6. 2016, č.j. CPR-11111-4/ČJ-2016-930310-V243, a vráceno k novému projednání a rozhodnutí, aby následně dne 7. 7. 2016, pod č.j. KRPA-452785-55/ČJ-2014-000022, bylo vydáno Krajským ředitelství policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie, rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění v délce dvou roků, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie se lhůtou k vycestování do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, kdy na základě podaného odvolání bylo toto rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7. 9. 2016, č.j. CPR-18929-2/ČJ-2016-930310-V243, potvrzeno, a žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla dne 1. 11. 2016 zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , proti kterému byla následně podána stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , zamítnuta, a následně dne 3. 3. 2017 byla podaná žádost o přiznání mezinárodní ochrany, kdy řízení bylo ukončeno dne 20. 12. 2018 odmítnutím kasační stížnosti pro nepřijatelnost s nabytím právní moci dne 8. 1. 2019, přičemž byl stěžovateli dne 23. 1. 2019 Odborem azylové a migrační politiky MV ČR vydán výjezdní příkaz k vycestování z území České republiky č. GA0277910 s platností do 6. 2. 2019.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. , tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením ze dne 25. 11. 2020, č.j. -254.

II.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že soudy nesprávně posoudily hmotněprávní podmínky pro uložení trestu vyhoštění, vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uložení trestu vyhoštění považuje za nepřípustné z hlediska Úmluvy a d z důvodu zásahu do rodinného a soukromého života. Stěžovatel namítá, že nezbytnost takového zásahu nebyla zkoumána, ačkoli se jedná o jeho první odsouzení pro málo závažný přečin a jeho rodinný život má pro něj zásadní význam. Poukazuje na to, že v České republice žije jeho manželka, která zde má trvalý pobyt a je zaměstnaná, obě děti stěžovatele zde žijí a studují, dcera získala české státní občanství a žije se stěžovatelem a jeho manželkou ve společné domácnosti. Kvůli ukotvenosti celé rodiny v České republice je vyloučeno, aby rodinní příslušníci stěžovatele následovali do zahraničí. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že porušil povinnost poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům vyplývající z y (dále jen " "), když neuvedl vlastní přezkoumatelné úvahy o přípustnosti trestu vyhoštění, ale pouze odkázal na jiná rozhodnutí. Takové odůvodnění dle stěžovatele odporuje právu na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

III.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud však není součástí soustavy soudů ( y) a není tak ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stejně tak Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud by v tomto směru byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

8. Článek 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně nikoli neomezeně. Podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

9. Pokud je o tvrzení, že soudy nezkoumaly dostatečně splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění, nelze dát stěžovateli za pravdu. Obecné soudy se zabývaly jak povahou a závažností spáchaného činu, tak osobními poměry stěžovatele. Obvodní soud poukázal na to, že za spáchaný trestný čin bylo možné uložit trest odnětí svobody až na dva roky, měl však za to, že v případě stěžovatele postačí ještě trest výchovný. Trest vyhoštění v délce dvaceti měsíců zvolil s ohledem na již uložené správní vyhoštění, aby nedocházelo k řetězení trestů, trest byl přiměřený a minimalizoval zásahy do rodinného života stěžovatele. Městský soud v Praze uvedl, že v rámci trestního řízení není oprávněn přezkoumávat a měnit předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu dvou let

a odkázal na zdůvodnění druhu a výměry trestu provedené obvodním soudem.

10. Podrobně se pak námitkám stěžovatele stran uloženého trestu věnoval Nejvyšší soud. V napadeném usnesení odkázal na předchozí rozhodnutí týkající se stěžovatele, neboť ten své výhrady založené na argumentaci rodinným životem uplatnil již v řízení o správním vyhoštění a správní orgány (a následně i soudy) nejen srozumitelně popsaly genezi případu stěžovatele, ale především zdůvodnily, proč námitky stěžovatele neshledaly důvodnými (odkázat lze především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č.j. ). Není přitom pravdou, že by Nejvyšší soud neuvedl žádné vlastní přezkoumatelné úvahy o přípustnosti trestu vyhoštění.

11. Nejvyšší soud posoudil uložený trest jako přípustný. Neshledal naplněnou žádnou z okolností, která by ve smyslu podmínek vymezených v uložení trestu vyhoštění vylučovala, a současně uvedl, že trest splňuje hlediska , neboť byl správně uložen jako trest samostatný, stěžovatel není občanem České republiky a uložení trestu bylo vyvoláno nutností ochrany obecného zájmu, konkrétně zabránění neoprávněnému pobytu cizinců na území České republiky a dále dodržování platných právních předpisů, a to především s ohledem na závažnost jednání stěžovatele spočívajícího v dlouhodobém a opakovaném nerespektování rozhodnutí orgánů veřejné moci a porušování právního předpisu. Současně takový trest nepovažoval ani za nepřiměřený, a to i s ohledem na již zmíněné správní vyhoštění v délce dvou let, kterému uložený trest vyhoštění v podstatě odpovídá. V této souvislosti Nejvyšší soud doplnil, že přestože dojde k dočasnému odloučení stěžovatele od jeho rodinných příslušníků žijících v České republice, neznamená to vzhledem k současným komunikačním možnostem nenávratné zpřetrhání jejich vzájemných vazeb. Nejvyšší soud pak upozornil také na to, že nastalá situace nevznikla v důsledku nepřiměřeně tvrdého postupu správních a soudních orgánů vůči stěžovateli (správní orgány v rámci předchozích tří řízení o správním vyhoštění rodinný život stěžovatele v České republice zohledňovaly), nýbrž jde o důsledek nezodpovědného, resp. protiprávního jednání stěžovatele, který po dlouhou dobu nevyužil žádnou ze zákonných možností a nepokusil se svůj pobyt legalizovat, ale ignoroval a opakovaně porušoval platné předpisy

a nerespektoval rozhodnutí orgánů veřejné moci (podrobně viz body 24. - 36. usnesení Nejvyššího soudu).

12. Obecné soudy se tedy zákonností i přiměřeností uloženého trestu řádně zabývaly na dostatečně se vypořádaly i s námitkami stěžovatele. Učinily tak způsobem, který z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze považovat za excesivní či ústavně nekonformní. Relevantní argumentaci způsobilou v ústavněprávní rovině zpochybnit napadená rozhodnutí stěžovatel nepředložil a pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil.

13. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jelikož o podané ústavní stížnosti bylo tímto způsobem rozhodnuto nedlouho po jejím podání, bylo bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu