Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 139/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Jiřího Schwarze, CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -236 ze dne 9. 11. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou zaplacení částky 3 092 143 Kč jako odměny rozhodce, který rozhodoval v přezkumném rozhodčím senátu ve sporu České republiky se společností Diag Human, SE. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem č. j. -151 ze dne 23. 10. 2017 (dále také "rozsudek soudu I. stupně") žalobu ohledně zaplacení předmětné částky s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále také "odvolací soud"), který svým rozsudkem č. j. 15 Co 151, 152/2018-183 ze dne 6. 9. 2018 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j. -236 ze dne 9. 11. 2020 odmítnuto pro vady podle .

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Dovolacímu soudu vytýká to, že se nezabýval v projednávané věci meritem dovolání, které po 18 měsících odmítl z formálních důvodů. Stěžovatel stručně řečeno namítá, že v dovolání poukázal na rozdílný přístup v posuzování téže věci odvolacími senáty Městského soudu v Praze, přičemž Nejvyšší soud se nezabýval podstatou a argumentací stěžovatele a pominul jeho zdůvodnění. Nejvyšší soud tak tímto postupem zasáhl do ústavně chráněných práv stěžovatele, neboť mu bylo upřeno právo na řádný soudní proces ve smyslu y.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018 č. j. , 152/2018-183), aniž by řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Z vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem, ani nevymezil, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury Nejvyššího soudu podávají. V dovolání stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh sporu před obecnými soudy (ostatně jako v samotné ústavní stížnosti), vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a poukazuje na to, že jiný senát téhož odvolacího soudu rozhodl ve skutkově obdobné věci opačně (viz bod V. dovolání).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady. Tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senát