Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 625/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 12/1, 792 01 Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -514 ze dne 18. 11. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -485 ze dne 4. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná a d (dále jen " "), respektive rovněž Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. -444 ze dne 5. 12. 2019 uznán vinným pod bodem 1) zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle , odst. 4 písm. b) a pod bodem 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle . Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let) a k trestu propadnutí věci podle . Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. -485 ze dne 4. 6. 2020 zamítnuto podle § 256 trestního řádu. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. -514 ze dne 18. 11. 2020 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně poznamenává, že nalézací i odvolací soud v dané věci rozhodovaly již potřetí, neboť předcházející rozhodnutí těchto soudů byla Nejvyšším soudem zrušena. Stěžovatel své ústavněprávní námitky soustřeďuje v podstatě do tří okruhů. Zaprvé namítá nesprávné obsazení senátu nalézacího soudu přísedícími, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle y a rovněž práva na nezávislý a nestranný soud podle Úmluvy, neboť rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování a přerozdělování věcí. Zadruhé stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu a konečně zatřetí zpochybňuje závěry dovolacího soudu ohledně řádně provedeného dokazování a neporušení zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Druhý a třetí okruh námitek stěžovatele, předestřených v ústavní stížnosti, je pak nutno označit za zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud podle y a Úmluvy, respektive práva na zákonného soudce podle y ohledně nesprávně obsazeného senátu nalézacího soudu a v tomto směru odkazuje nejen na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale rovněž na odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu č. j. -424 ze dne 11. 9. 2019 (viz bod III usnesení), kde Nejvyšší soud srozumitelně, jasně a plausibilně vysvětlil, proč je tuto námitku nutné považovat za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatuje, že závěry jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu