Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 986/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) RNDr. Karla Brtníka a 2) Ludmily Brtníkové, společně zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021 č. j. 190 ICm 1483/2020, -85 () a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021 č. j. 190 ICm 1483/2020, -81 (), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že napadenými usneseními Vrchního soudu v Praze (dále jen "") byla porušena zejména jejich základní práva garantovaná v a d (dále jen ""). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení vrchního soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vrchního soudu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba společnosti IT credit, s. r. o., (dále jen "žalobkyně") na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek vůči žalované insolvenční správkyni dlužníka HEXIN International s. r. o., Mgr. Ireně Jonákové (dále jen "žalovaná"). Podstatou nesouhlasu stěžovatelů přitom byla skutečnost, že jim nebylo umožněno vstoupit do tohoto řízení jako vedlejším účastníkům na straně žalované.

3. Stěžovatelé se vstupu do řízení jakožto vedlejších účastníků na straně žalované domáhali v rámci podaného odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. -39, kterým insolvenční soud částečně řízení zastavil co do dílčí pohledávky č. P1/1 (výrok I.), co do dílčích pohledávek č. P1/2, P1/3 a P1/4 určil, že pohledávky žalobce vůči dlužníku popřené insolvenční správkyní jsou po právu (body II. až IV. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). Tvrdili, že žaloba je nesprávně vedena proti žalované, přičemž správně by měla být na straně žalované označena původní - odvolaná insolvenční správkyně Mgr. Jašková, k jejímuž odvolání došlo v důsledku požadavku a hlasování žalobkyně jako věřitele [ , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "")]. Žalovaná však ve vyjádření uvedla, že se vstupem stěžovatelů jako vedlejších účastníků na straně žalované nesouhlasí; insolvenční soud proto rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. -57, tak, že vstup stěžovatelů do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované nepřipustil. Odvolání stěžovatelů bylo poté v Praze odmítnuto usnesením ze dne 28. 1. 2021 pod č. j. -80.

4. v napadeném usnesení č. j. -81, kterým bylo odvolání stěžovatelů proti usnesení ze dne 11. 11. 2020 č. j. -57 odmítnuto, zkoumal rovněž podmínky vstupu stěžovatelů do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované. Dospěl k závěru, že ke splnění podmínek pro vstup do řízení nedošlo. Soud přitom vycházel z výslovného nesouhlasu žalované se vstupem stěžovatelů do řízení a v závěru konstatoval, že pokud insolvenční soud vydal napadené usnesení, nepostupoval podle věty druhé , nýbrž toliko deklaroval, že stěžovatelé nejsou nadále vedlejšími účastníky řízení v důsledku nesouhlasu účastníka, na jehož straně do řízení vstoupili. Jedná se tedy o usnesení upravující vedení řízení, proti kterému není odvolání podle přípustné. K namítané procesní vadě spočívající v porušení (viz výše) se vyjádřila samotná odvolaná insolvenční správkyně, která uvedla, že insolvenčnímu soudu ani nenavrhovala své ustanovení do funkce odděleného insolvenčního správce, svůj souhlas s tímto nedala a nebyla proto ustanovena odděleným insolvenčním správcem pro přezkum jakékoliv popřené pohledávky.

5. V dalším shora označeném usnesení č. j. -85, se jednalo o obdobnou procesní situaci, a se proto zabýval tím, zda jsou stěžovatelé osobami oprávněnými podat odvolání. Uzavřel, že nikoliv a odvolání stěžovatelů odmítl. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. (č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zdůraznil, že v případě vedlejšího účastenství nelze ani ve sporu vyvolaném insolvenčním řízením založit a udržet proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jejich účast na sporu proto bez dalšího zanikla již vyjádřením nesouhlasu žalované s jejich vstupem do řízení a nejsou proto ani legitimováni k podání odvolání proti rozsudku.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti postupu vrchního soudu, přičemž po rekapitulaci průběhu řízení argumentovali primárně tím, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu "nemůže měnit ani doplňovat právní úpravu, pouze vykládat". Nemůže proto podle stěžovatelů stanovit obecné právní pravidlo, které v zákoně "není napsáno". Stěžovatelé současně upozorňovali na rozdíl mezi ryze soukromoprávními spory a spory ve věcech insolvenčních, v nichž je postavení insolvenčního správce - žalované - velmi specifické a je proto zapotřebí zabývat se důvody jejího nesouhlasu se vstupem stěžovatelů do řízení. Opětovně též zdůrazňovali porušení postupu zakotveného v a dovozovali, že sice odvolaného správce nelze nutit, aby působil jako oddělený správce, ale má jím být určena jiná osoba než "dosazený nový" insolvenční správce. Žádnou jinou argumentaci, která by se lišila od již uplatněných námitek v rámci řízení před obecnými soudy, stěžovatelé v ústavní stížnosti nenabídli.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

9. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly ; snaží se přitom prostřednictvím svých námitek prosadit svůj názor, podle něhož (v této věci) nelze při právním posouzení otázky vedlejšího účastenství v insolvenčním řízení vycházet pouze z judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud se však s jejich polemikou neztotožňuje. Naopak, Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že právě Nejvyšší soud je orgánem povolaným ke sjednocování judikatury obecných soudů v otázkách interpretace a aplikace právních předpisů. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy obecné soudy ve věci rozhodovaly v mezích příslušných zákonných ustanovení a ve světle (výkladové) judikatury Nejvyššího soudu. Ta se ustálila na obecných závěrech, podle nichž - v souladu s - je pojmovým znakem vedlejšího účastenství, že vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného), a že v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka). Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle věty druhé je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat]. To platí i pro spory vyvolané insolvenčním řízení, v němž vedlejší účastenství nelze založit a udržet proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován (k tomu srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a v něm uvedenou judikaturu).

10. Ústavní soud dále konstatuje, že ani námitky stěžovatelů stran (tvrzeného nesprávného) postupu obecných soudů při aplikaci nejsou namístě. Nelze totiž opomenout, že v posuzovaných usneseních vrchního soudu není aplikace stěžejní, když rozhodnutí závisí na vyřešení otázky legitimace stěžovatelů k podání odvolání v návaznosti na problematiku . Otázka aplikace byla vyřešena v předchozím řízení, které není předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že v napadených rozhodnutích adekvátním způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Námitky stěžovatelů uplatňované v ústavní stížnosti jsou tak spíše pokračující polemikou a opakovaným vyjádřením nesouhlasu s rozhodováním obecných soudů, který však nemůže před Ústavním soudem bez relevantní ústavněprávní argumentace obstát. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu