Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3495/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2020, č. j. -21, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. -41, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro porušení , , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 13. 11. 2018 a následně postoupenou městskému soudu domáhal ochrany před nečinností, kterou spatřoval v tom, že v restitučním řízení zahájeném jeho žádostí ze dne 11. 11. 1992 nebylo rozhodnuto o vlastnictví domu č. p. X v k. ú. R. a o souvisejících pohledávkách.

3. Městský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou podle , neboť dospěl k závěru, že s ohledem na bylo možné v posuzovaném případě žalobu podat nejpozději do 2. 1. 2004, přičemž vzhledem k zmeškání lhůty nelze prominout. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť shodně jako městský soud dospěl k závěru, že konec lhůty v posuzovaném případě připadá na 2. 1. 2004.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011,

sp. zn.

(N 145/62 SbNU 245), přičemž uvádí, že ochranu bylo třeba poskytnout už s ohledem na "quasirestituční" charakter věci a smysl restitučního zákonodárství s tím, že případné legislativní nedůslednosti, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dále rozsáhle věnuje rekapitulaci okolností případu.

II.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Podstatou posuzované věci je otázka, zda žaloba stěžovatele na ochranu před nečinností, která měla nastat v jeho restituční věci, byla podána ve lhůtě stanovené . Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele, týkající se obdobné problematiky (a podané stejnou právní zástupkyní), zabýval v usnesení ze dne 30. 11. 2020,

sp. zn.

, přičemž od svých předchozích závěrů o zjevné neopodstatněnosti, vyslovených v tomto rozhodnutí, nemá Ústavní soud důvod se v nyní posuzované věci odchýlit.

9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu

a spravedlivý proces či na judikaturu Ústavního soudu, vyjadřuje nesouhlas se zhodnocením toho, zda je možné znovu "otevřít" původní řízení a soudní cestou přimět k rozhodnutí správní orgány. Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, pro posouzení věci - ochrana před nečinností - je podstatné především to, že restituční řízení bylo řádně ukončeno. Případný nesouhlas s jeho závěry již měl stěžovatel možnost vyjádřit, ostatně tak i učinil. I když může být nesouhlas stěžovatele s výsledky restitučního řízení lidsky pochopitelný, nic to nemění na definitivním ukončení tohoto řízení. Tvrzením domnělé nečinnosti se stěžovatel nemůže domoci ničeho jiného než opětovných sdělení s vysvětlením, že řízení bylo řádně ukončeno. Veškeré lhůty, a to i ve vztahu k nečinnosti, již v posuzovaném případě uplynuly, a není proto možné věc znovu soudně přezkoumat (bod 24. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

10. K závěru o porušení práv stěžovatele není možno dospět ani s ohledem na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu, kterou reagoval Ústavní soud na dlouhodobou nečinnost soudů ve věci restitucí církevního majetku. Stěžovatelem poukazovaný případ se tedy netýká přezkumu, zda se v posuzované věci jedná o nečinnost správního orgánu či nikoli, což byla podstata sporu před obecnými soudy. Právě v tomto typu sporu není možno ani přihlížet k argumentu, že se původně jednalo o věc restituční, neboť ani Ústavní soud nemůže odhlédnout od samé podstaty problémů řešených

v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ani argumentace stěžovatelem citovanou judikaturou, ani odkaz na restituční aspekt již ukončeného řízení tedy též nemůže vést k závěru o nepřípustném zásahu do stěžovatelových práv (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020,

sp. zn.

).

11. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu