Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 983/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021 č. j. -28 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2020 č. j. -20, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených a 2 a d. Stěžovatelka zároveň žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatelka podala dne 24. 2. 2020 žádost o obnovu řízení ukončeného rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) č. j. MSK 154340/2019 ze dne 8. 1. 2020, kterým jako odvolací orgán zrušil rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí sp. zn. MUFO_S 1535/2019 ze dne 16. 8. 2019, o zamítnutí žádosti stěžovatelky o obnovu řízení ukončeného rozhodnutím sp. zn. MUFO_S 3221/2011 ze dne 7. 10. 2011 ve věci povolení stavby blíže specifikovaného vodního díla. Žalovaný stěžovatelce k její žádosti sdělil, že podle může být obnoveno pouze řízení ukončené rozhodnutím ve věci, a proto podání stěžovatelky posoudil jako podnět k přezkumnému řízení, který předal nadřízenému orgánu. Následně stěžovatelka podala u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu, jíž se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v předání žádosti nadřízenému orgánu.

3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu odmítl pro nepřípustnost. Krajský soud konstatoval, že žalovaný měl o žádosti o obnovu řízení rozhodnout, neboť stěžovatelka se nedomáhala zahájení řízení z moci úřední, nýbrž svou žádostí řízení sama zahájila. Za dané situace se stěžovatelka měla domáhat ochrany proti nečinnosti žalovaného dle . O změně žalobního typu soud stěžovatelku nepoučoval, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu, a ani nečinností žaloba by tedy nebyla věcně projednatelná.

4. Nejvyšší správní soud posléze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost, přičemž pouze upřesnil, že v době rozhodování krajského soudu již žalovaný meritorně o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení rozhodl a ve věci probíhalo odvolací řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 11. 2020. V době rozhodování krajského soudu tedy žalovaný již nebyl nečinný, ovšem přesto nebyla splněna podmínka subsidiarity zásahové žaloby, neboť probíhalo odvolací řízení, proti jehož výsledku se stěžovatelka mohla bránit žalobou proti rozhodnutím.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nevzal v potaz petit žaloby, poněvadž stěžovatelka se domáhala pouze určení, že předmětný zásah byl nezákonný, nemusela tedy vyčerpat všechny prostředky ochrany a navíc soudy v takovém případě mají vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle stěžovatelky měla být její žaloba věcně projednána, což by jí umožnilo požadovat odčinění vzniklé újmy. Dle stěžovatelky totiž musí existovat možnost soudní ochrany proti předmětnému úkonu žalovaného v podobě předání žádosti nadřízenému orgánu, jímž se snažil vyhnout posouzení, zda lze obnovu řízení zahájit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

9. Stěžovatelka sice upozorňuje, že se domáhala pouze konstatování nezákonnosti, krajský soud i Nejvyšší správní soud však v napadených rozsudcích vysvětlily, že na subsidiaritě zásahových žalob ve vztahu k jiným žalobním typům to nic nemění, na což již stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje. Z hlediska přípustnosti stěžovatelčiny žaloby přitom ani není podstatné, zda by se mělo přihlížet k tomu, že v mezidobí mezi podáním žaloby a rozhodnutím krajského soudu bylo žalovaným o stěžovatelčině žádosti rozhodnuto. Každopádně totiž platí, že stěžovatelka mohla eventuálně chránit svá práva jiným typem žaloby (a to po vyčerpání prostředků v rámci správního soudnictví).

10. Namítá-li stěžovatelka, že musí existovat ochrana proti zásahu žalovaného, pak i dle Ústavního soudu onen "zásah" fakticky spočíval v tom, že o stěžovatelčině žádosti nebylo věcně rozhodnuto, proti čemuž - jak už bylo řečeno - stěžovatelka prostředky ochrany měla. Ostatně i dle k ústavní stížnosti přiložené žaloby stěžovatelka spatřovala v jednání žalovaného zásah, právě protože žádala o obnovu řízení, a na "žalovaném tedy bylo, aby posoudil, zda lze či nelze obnovu řízení zahájit".

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl. Nemohlo tudíž být vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle lze tuto náhradu přiznat pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu