Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2143/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Ing. arch. Kláry Bukolské, 2) Marie Ryplové a 3) MVDr. Antonína Kozdery, CSc., zastoupených doc. JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem U Sokolovny 262, Majetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. -676, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2) obchodní společnosti Heineken Česká republika a.s., sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu, resp. přístup k soudu zaručené d (dále jen "").

2. Stěžovatelé se žalobou o určení vlastnického práva a o nahrazení prohlášení vůle domáhali ve vztahu ke konkrétním pozemkům v k. ú. Staré Brno určení, že vedlejší účastnice 1) je vlastníkem těchto pozemků, jakož i uložení povinnosti vedlejší účastnici 1) převést tyto pozemky bezúplatně na stěžovatele. Sporné pozemky měly sloužit jako náhradní pozemky pro uspokojení restitučního nároku stěžovatelů.

3. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. -488 ze dne 8. 6. 2018 řízení v části zastavil (po částečném zpětvzetí žaloby), ve zbytku žalobu zamítl. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla nevydatelnost pozemků v restituci.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatelů rozsudkem č. j. -632 ze dne 4. 6. 2019 rozsudek soudu městského stupně potvrdil. Krajský soud vyšel primárně z toho, že na určovací žalobě není naléhavý právní zájem, přičemž i kdyby byl dán, nejsou pozemky způsobilé k vydání.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné s tím, že odvolací soud se nijak neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se závěru, že předmětné pozemky nebyly způsobilé k vydání.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé tvrdí, že předložili dovolacímu soudu k posouzení (mimo jiných) otázku, zda pozemky jimi nárokované k uspokojení jejich restitučního nároku tvoří součást zahrádkové osady, přičemž tuto otázku formulovali jako otázku právní s tím, že pojem "zahrádková osada", který je prvkem skutkové podstaty právní normy , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), upravující podmínku nevydatelnosti pozemku k uspokojení nároku na vydání náhradního pozemku, není zákonem ani judikaturou obsahově vymezen.

7. Stěžovatelé nebrojili proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, že jimi nárokované pozemky jsou co do druhu zahradami, které jsou fakticky užívány k zahrádkářské a zahradnické činnosti a že jsou součástí areálu zahrádkářské kolonie, nýbrž namítali, že odvolací soud nesprávně interpretoval pojem zahrádková osada, jehož výklad v ústavní stížnosti opětovně předkládají.

8. Stěžovatelé dále uvádějí, že právě na základě nesprávného řešení této právní otázky, tj. na nesprávné interpretaci zákonného pojmu zahrádková osada odvolací soud založil své závěry o nevhodnosti pozemků k jejich vydání stěžovatelům k uspokojení jejich restitučního nároku, tj. nevydatelnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě.

9. Podle přesvědčení stěžovatelů není skutkovou otázkou ani další jimi vznesená otázka vhodnosti pozemků k jejich budoucímu zemědělskému obhospodařování, má-li jejich vydatelnosti k uspokojení restitučního nároku bránit funkční využití pozemků.

10. Stěžovatelé též poukazují na to, že v rozhodovací praxi Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je přijímáno, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami představuje složitou a nejednoznačnou problematiku. Připomínají závěr nálezu

sp. zn.

ze dne 27. 4. 2020 (všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz), že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele.

11. Jako vnitřně rozporný pak stěžovatelé považují postup dovolacího soudu, který dovolání odmítl, v napadeném usnesení se však vyjadřuje ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, hodnotí je co do jejich přiměřenosti (správnosti) a formuluje závěry ohledně existence naléhavého právního zájmu stěžovatelů na jimi požadovaném určení vlastnictví.

12. Stěžovatelé připomínají závěry bodů 56 a 57 stanoviska pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) a uvádějí, že podle daného stanoviska i řady dalších rozhodnutí Ústavního soudu je porušením y i odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo. Tvrdí, že k podání ústavní stížnosti jsou oprávněni i přesto, že jimi podané dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto z důvodu nepřípustnosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Stěžovatelům lze přisvědčit, že rozlišování právních a skutkových námitek je často obtížně odlišitelné, resp. že v případě pochybností je třeba postupovat ve prospěch dovolatele, je však nutno vždy vzít v potaz, zda chybným posouzením otázky byl znemožněn přístup dovolatele k soudu z důvodu tvrzené vady dovolání (nevymezením právní otázky) či nikoli.

15. Samotnou otázku přístupu k soudu však nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí pro nepřípustnost, jak požadují stěžovatelé. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak ovšem též přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jde o kvazimeritorní přezkum a podané dovolání není považováno za vadné, tj. mj. bránící následnému podání ústavní stížnosti. Ostatně stěžovateli citované závěry bodů 56 a 57 stanoviska se týkají právě návaznosti odmítnutí dovolání pro vady a následnému přístupu k Ústavnímu soudu. Naopak kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již Nejvyššímu, či Ústavnímu) nezasahuje.

16. Pokud stěžovatelé namítají, že postup dovolacího soudu je vnitřně rozporný, pokud dovolání odmítl, ale zároveň se vyjadřuje k meritu věci, je nutno připomenout, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu není tento postup vadný (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2019), naopak je rozhodování o přípustnosti dovolání dle charakterizováno jako kvazimeritorní (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2017, bod 24) či dokonce jako meritorní [např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 29].

17. Ústavní soud tak např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527) uvedl, že "posouzení přípustnosti dovolání má - s ohledem na obsah těchto předpokladů - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu". Na to pak navazuje Ústavní soud v řadě svých usnesení, když uvádí, že "Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů" (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2017). Zároveň platí, že odůvodnění odmítavého usnesení, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu by byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)].

18. Požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, napadené usnesení dostálo. Nejvyšší soud vždy s odkazem na relevantní rozhodnutí shrnul klíčová kritéria, která je nutno při posouzení vydatelnosti pozemku při restituci zohlednit, mj. např. to, zda lze pozemek zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu atd. V nyní posuzované věci navíc nešlo o restituci původních pozemků patřících stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům, ale o určení vlastnictví státu ke konkrétním pozemkům za účelem jejich následného převedení na stěžovatele jakožto pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku stěžovatelů.

19. Nejvyšší soud zdůraznil, že všechna hlediska je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, přičemž předpoklady pro vydání každého pozemku je nutno posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci, což je opět závěr plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. ).

20. Jak plyne z vyžádaného spisového materiálu, krajský soud vyšel mj. z toho, že se stěžovatelé nedomáhají vydání orné půdy, jakožto ekvivalentu za ornou půdu odňatou jejich předchůdcům, kterou již nelze vrátit, nýbrž pozemku označeného jako zahrada, případně ostatní plocha, zastavěná plocha a nádvoří, kdy zahrádková osada je zřízena na místě pouze dočasně a právě pozemky vybrané stěžovateli jsou lukrativními pozemky v centru Brna, které jsou dle územního plánu jak stávajícího, tak budoucího, určeny k zastavění bytovou výstavbou, tj. nebudou moci být trvale zemědělsky obhospodařovány. Vydání takových pozemků je dle závěrů krajského soudu v rozporu se smyslem a účelem zákona o půdě, který má zmírnit následky některých majetkových křivd, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.

21. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, proč se uvedenými závěry krajský soud nikterak neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v jeho závěrech neshledává Ústavní soud ústavně relevantní pochybení.

22. Lze shrnout, že Nejvyšší soud se argumenty dovolatelů zabýval, dostatečně na ně reagoval, dovolání jako vadné nevyhodnotil a tím stěžovatelům neodepřel přístup jak k Nejvyššímu soudu, tak k Ústavnímu soudu.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu