Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1008/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 19. 1. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného d.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněné odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovatel jako starosta při rozhodování o záležitostech samostatné působnosti obce při správě jejího majetku nechal v objektu zvaném X ve vlastnictví obce v prostoru kotelny vybudovat schodiště, a to aniž by si vyžádal stavební povolení, aniž by ohlásil stavebnímu úřadu zahájení stavby a umožnil tak provedeni kontrolní prohlídky stavby, nepožádal stavební úřad o kolaudační souhlas, opravované schodiště nebylo řádným způsobem zabezpečeno proti pádu do podzemního podlaží, nijak nezamezil vstupu nepovolaným osobám do nebezpečného prostoru kotelny s vysokým rizikem pádu do hlubokého sklepního otvoru a uvedený objekt pronajímal ke konání společenských akcí spojených i s podáváním a konzumací alkoholu, což vedlo k tomu, že při soukromé oslavě účastnice oslavy vešla zřejmě omylem namísto sousedního vchodu do WC do takto nezajištěné kotelny, kde si přivodila pád do podzemního podlaží, při němž utrpěla smrtelná zranění, kterým na místě podlehla. Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku odmítl.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením, specifikovaným v záhlaví, odmítl stěžovatelovo dovolání. Stěžovatel argumentoval zejména v tom smyslu, že není odpovědný za dodržování norem stavebního práva obcí, jejímž je starostou, z jednání, za něž byl odsouzen, neměl žádný osobní prospěch ani nepřekročil pravomoc úřední osoby. Odpovědnost by podle něj měla být vyvozována vůči obci, nikoli vůči němu osobně. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v řízení před Nejvyšším soudem zpochybnil, že porušení norem stavebního práva bylo primární příčinou smrti poškozené, naopak podstatou bylo to, že nebyla dodržena prevenční povinnost zabraňovat škodám, což lze považovat za povinnost důležitou ve smyslu . Naplnění znaků stíhaného přečinu dovozoval státní zástupce zejména z toho, že to byl stěžovatel, kdo fakticky realizoval rozhodující úkony vedoucí k pronájmu nemovitosti, na níž došlo k tragické nehodě, a že pronájem směřoval i ke konání společenských akcí spojených s konzumací alkoholu, čehož si byl plně vědom. Rovněž si byl plně vědom existence rizikového prostoru kotelny, ve kterém poškozená nalezla smrt. Byl si též nepochybně vědom toho, že předmětný nebezpečný prostor, do kterého bylo možné velice snadno spadnout, byl lehce přístupný, neboť dveře do něj mířící se nacházely vedle dveří na toaletu.

4. Nejvyšší soud identifikoval jako stěžejní otázku, zda za popsané chybné postupy, jakož i následek z nich vyplývající nese odpovědnost právě stěžovatel ve funkci starosty obce. Nejvyšší soud poukázal na to, že je naprosto zřejmé, že k pochybení v průběhu stavebního řízení došlo, že tato pochybení měla za následek nedostatečný dozor nad stavbou a její kontrolu, nebyla tak odhalena závažná bezpečnostní pochybení technického charakteru a nemovitost se nacházela ve stavu neumožňujícím její užívání, natož pronajímání třetím osobám za účelem pořádání společenských akcí spojených s konzumací alkoholu. Je jen těžko představitelné, že by za takovou situaci měla nést zodpovědnost toliko obec jako územní samosprávný celek, tedy výlučné v rovině občanskoprávní odpovědnosti za škodu, aniž by bylo možno dovodit konkrétní zavinění a odpovědnost konkrétní osoby fyzické v rovině trestní. V projednávané věci nešlo o zcela náhodnou událost, kterou by nebylo možno předvídat. Tragický následek je v tomto případě následkem hned několika na sebe navazujících pochybení, která musí být přičtena starostovi obce a která spočívají v kombinaci dispozice s majetkem obce (nájem ke konání společenské akce) s vadným postupem v rámci rekonstrukce objektu. Byť tedy není výrokem rozsudku nalézacího soudu explicitně poukázáno na nepochybně stěžovatelem porušenou prevenční povinnost podle , která v těchto souvislostech nepochybně představuje povinnost důležitou, formulace skutkové věty činí toto porušení jednoznačně seznatelným.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obdobně jako v podání v řízení před Nejvyšším soudem namítá, že byl odsouzen za pochybení ve stavebním řízení a poukazuje na to, že starosta nevystupuje za obec v pozici stavebníka. Stěžovatel dále uvádí, že nelze bez dalšího automaticky za každé nesprávné či protiprávní jednání obce, byť z nedbalosti či neznalosti, obžalovat a odsoudit starostu obce jako soukromou fyzickou osobu, která neplnila povinnosti ve vztahu ke své vlastní nemovitosti. Stěžovatel se domnívá, že nedošlo k takovému excesu z obvyklého jednání starosty obce v mezích zákona o obcích, které by mělo trestní rozměr. Stěžovatel uvádí, že starosta obce není statutárním zástupcem obce, jak tomu je u právnických osob obchodního práva. Jeho jednání obec nezavazuje, realizuje pouze vůli obce a zastupitelů, a proto by za tuto vůli neměl být ani jako jediný trestně stíhán, resp. odsouzen. Stěžovatel je přesvědčen, že by se mohl trestného činu dopustit jen v případě, že by jednal proti vůli obce, překročil svou pravomoc, a stal se tak za dané jednání osobně odpovědným. Tak tomu ale nebylo. Stěžovatel vždy "vystupoval jako obec, plnil její vůli, a jednal v jejím zájmu". Stěžovatel opět jako v řízení před obecnými soudy tvrdí, že měla být dovozena odpovědnost vůči obci, nikoli vůči němu osobně.

II.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2016].

10. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své právo na spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.

11. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší vytvářet obecné závěry o intepretaci jednotlivých ustanovení a jeho dopadu do právních poměrů starosty obce, čehož se po něm stěžovatel domáhá. K argumentaci ve vztahu k postavení a odpovědnosti starosty ve stavebním řízení, jehož účastníkem je obec, je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí na tomto aspektu není vystavěno. Nejvyšší soud vychází z toho, že starosta věděl či měl vědět, že v předmětné nemovitosti probíhají stavební práce, které znemožňují nemovitost pronajímat pro společenské události spojené s požíváním alkoholu, neboť tím mohou být účastníci těchto událostí vystaveni nebezpečí. To je podrobně rozvedeno v odůvodnění Nejvyššího soudu, jež shrnuje bod 4 výše. Tyto závěry Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud jako nepřijatelné z pohledu ochrany základních práv stěžovatele.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zabýval stěžovatelovými výhradami, které zazněly i v ústavní stížnosti, a své napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..

V Brně dne 27. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu