Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 740/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Věry Formánkové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č. p. 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. -651, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020 č. j. -604 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. -577, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků IV, X a XI rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. -577 ze dne 20. 11. 2019, výroků I, V a VIII rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. -604 ze dne 25. 5. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -651 ze dne 24. 11. 2020, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených a d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. , stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala po svém bývalém manželovi (žalovaném) zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem. Žalovaný vzájemným návrhem uplatnil vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelky v částce 364 500 Kč, kterou jí měl předat v souvislosti s podpisem smlouvy o vypořádání společného jmění manželů dne 22. 10. 2001. Ústavní stížností napadeným výrokem IV Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 364 500 Kč s příslušenstvím (napadenými výroky X a XI okresní soud rozhodl o nákladech řízení).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným výrokem I prvostupňový rozsudek ve výroku IV potvrdil (napadenými výroky V a VIII rozhodl o nákladech řízení).

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu z důvodu funkční nepříslušnosti zastavil, její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť stěžovatelka nevymezila dovolací důvod ani to, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání. K doplnění dovolání Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání určené.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí zejména proti závěrům okresního soudu a krajského soudu. Stěžovatelka jednak nesouhlasí s tím, že by na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení v soudem konstatované výši, nadto zpochybňuje závěr soudů, že její námitka promlčení nároku žalovaného byla rozporná s dobrými mravy. Stěžovatelka také poukazuje na to, že žalovaný údajně falšoval důkazy a protahoval řízení. Stěžovatelka se pak vyjadřuje i k dalším, ústavní stížností nenapadeným výrokům okresního soudu, neboť vyjadřuje nesouhlas se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, uvádí, že v současnosti nemá odpovídající bydlení a do dnešního dne neobdržela na vypořádacím podílu ani korunu, a argumentuje, že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu se nemovité věci měly přikázat tomu, kdo doloží, že má prostředky na vyplacení druhého podílu. Ohledně přiznání nákladů stěžovatelka údajně odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 5. 10. 2017 či sp. zn. ze dne 26. 3. 2014.

Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka uvádí, že dovolání podala z důvodu uvedeného v a z důvodu podle , jelikož okresní soud i krajský soud "rozhodovaly v rozporu s hmotným právem a právem procesním" ohledně posouzení námitky promlčení nároku žalovaného. Stěžovatelka se domnívá, že si Nejvyšší soud dovolání ani řádně neprostudoval a bez dalšího je odmítl, "tak jako to zřejmě činí ... v převážné většině věcí, protože o přípustnosti rozhoduje sám Nejvyšší soud".

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.

Stěžovatelčino dovolání bylo v relevantní části odmítnuto, neboť mimo jiné stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí s tím, že dovolání podala z důvodu uvedeného v a , protože soudy rozhodly v rozporu s hmotným a procesním právem. Tím ovšem závěr Nejvyššího soudu o absenci vymezení předpokladů přípustnosti relevantním způsobem nezpochybňuje.

Zákonodárce v stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na až 238a . Ustanovení vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit. Dovolatelé musí uvést, který z těchto požadavků považují za naplněný, a to způsobem v judikatuře Nejvyššího soudu nesčetněkrát vysvětleným a v nyní napadeném usnesení znovu zopakovaným. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti fakticky ani netvrdí, že by těmto požadavkům dostála, neboť pouhý odkaz na v tomto směru zjevně nedostačuje.

Ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 Ústavní soud konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením d, přičemž ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva je pak nepřípustná podle . Závěry tohoto stanoviska dopadají i na posuzovanou věc.

Stěžovatelka podala vadné dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, aniž by stěžovatelka svou argumentací závěry Nejvyššího soudu dokázala zpochybnit. V části mířící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Tím, že stěžovatelka podala vadné dovolání, nevyčerpala všechny prostředky ochrany práva, které měla k dispozici. V části mířící proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. To se týká i petitem napadených výroků o nákladech řízení (k nimž navíc stěžovatelka ani nepředkládá ústavněprávní argumentaci), které sice dovoláním napadnout nelze, ovšem řádně podané dovolání mohlo vést k jejich zrušení již Nejvyšším soudem nadto pochopitelně jen řádné vyčerpání dovolání proti výrokům o věci samé následně umožňuje brojit proti nákladovým výrokům soudů nižších stupňů ústavní stížností ve lhůtě odvíjející se až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle a zčásti podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu