Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 955/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Smělíkové, zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2021, č. j. -375, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), princip rovnosti účastníků řízení podle y a principy plynoucí z a y.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. -353, vyhověl žalobě Evy Suchopárkové jako žalobkyně a povolil nezbytnou cestu v tam definovaném rozsahu jako služebnost ve vztahu k pozemkům v tomto rozsudku uvedeným (výrok I a II), stanovil výši úplaty za zřízení této služebnosti (výrok III), žádné z účastnic řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a každé z účastnic uložil povinnost zaplatit státu polovinu nákladů řízení - každé částku 7 563,50 Kč (výrok V).

3. Při rozhodování o nákladech řízení postupoval okresní soud podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ""). Uvedl, že podíl na vzniku a průběhu sporu mají obě strany. Přihlédl k řízení o zrušení věcného břemene chůze jízdy zřízené ve prospěch žalobkyně, proti čemuž se v původním řízení žalobkyně nebránila. Poukázal na výpovědi svědků, ze kterých nevyplynulo, že by se pouze jedna ze stran snažila situaci řešit a druhá jí v tom bránila. Z postupu žádného z účastníků řízení podle okresního soudu nevyplynula snaha o kompromisní vyřešení situace.

4. K odvolání žalobkyně Evy Suchopárkové do výroků o náhradě nákladů řízení změnil krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok IV rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 71 432 Kč. Dále změnil výrok V tak, že stěžovatelka je povinna nahradit státu na nákladech řízení částku 15 127 Kč. Samostatným výrokem konečně uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 876 Kč.

5. Krajský soud totiž s přihlédnutím k okolnostem dané věci nesouhlasil s aplikací ustanovení ze strany okresního soudu. Uvedl, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci. Soud může toliko výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Aplikace této výjimky má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Pro užití uvedené výjimky však v daném případě podle krajského soudu nejsou dány podmínky. Samotné stěžovatelce muselo být v původním řízení o jejím návrhu na zrušení dosavadního věcného břemene zřejmé, že žalobkyně je bude dále potřebovat pro přístup ke svým pozemkům a bylo tak na místě požadovat ze strany stěžovatelky změnu věcného břemene, nikoliv jeho zrušení. Skutečnost, že současná žalobkyně nevyužila v řízení o tomto původním návrhu stěžovatelky všechny opravné prostředky a přístup na své pozemky realizovala se svolením majitelů sousedních zahrad, bylo čistě jejím rozhodnutím a nelze to žalobkyni klást k tíži. Navíc, jak podle krajského soudu uvedl v předchozích fázích řízení Nejvyšší soud, žalobkyni nelze klást k tíži, pokud neuzavřela se stěžovatelkou jí navrhovanou smlouvu, která sice měla založit žalobkyni právo cesty, avšak to mohlo být kdykoliv vypovězeno bez udání důvodu v osmidenní výpovědní lhůtě. Neobstojí tak podle krajského soudu námitka stěžovatelky, že záležitost mohla být vyřešena mimosoudní cestou, na kterou žalobkyně bezdůvodně nepřistoupila. Dále krajský soud uvedl, že okresní soud v dané věci již dříve vydal dva rozsudky, kdy jeden z nich byl potvrzen rozhodnutím krajského soudu (jeho rozhodnutí však bylo zrušeno kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu). Ve všech těchto rozhodnutích okresního a krajského soudu byla tehdy procesně neúspěšná žalobkyně zavázána nahradit stěžovatelce náklady řízení. Za této situace proto podle krajského soudu neobstojí závěr okresního soudu o aplikaci ustanovení s tím, že podíl na vzniku a průběhu sporu mají obě strany řízení.

6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné připomenout, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto postačuje uvést, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/]. Takovou povahu a dopady však napadené rozhodnutí nemá a v závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil žádné ústavně právní deficity, které by bylo nutno odstranit kasačním rozhodnutím.

10. Výše naznačená zdrženlivost se v případě stěžovatelky uplatní též proto, neboť stěžovatelka se ve svém důsledku domáhá, aby Ústavní soud omezoval uvážení obecného soudu v tom, pokud sám v konkrétním případě neshledal naplnění podmínek aplikace [srov. k tomu např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2016].

11. Stěžovatelka přitom k takovému postupu v ústavní stížnosti nepředkládá v podstatě žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když Ústavnímu soudu nabízí jen svoji verzi skutkového děje, resp. popis napjatých vztahů mezi ní a žalobkyní. To za situace, kdy i jen z výše uvedené stručné rekapitulace je zjevné, že krajský soud ve svém rozhodnutí řádně formuloval důvody, které jej ke změně rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení vedly. Toto odůvodnění přitom zdejší soud považuje za věcně přiléhavé, dostatečně podložené a přesvědčivé a není proto dán žádný relevantní důvod, pro který by Ústavní soud (s přihlédnutím k omezenému přezkumu tzv. nákladových výroků a ke shora naznačenému vztahu Ústavního soudu k obecným soudům) měl závěry krajského soudu jakkoliv relativizovat.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu