Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1116/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Žanety Bečicové, zastoupené Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava, Nádražní 308/3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2021 č. j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, týkajícího se nákladů řízení, pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " ") a vlastnického práva podle y.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou u Okresního soudu v Opavě domáhala vyklizení bytu. Žalovaný (bývalý manžel její matky) byt, v němž měl právo bydlet v době manželství s matkou stěžovatelky, vyklidil až po podání žaloby, proto stěžovatelka vzala svou žalobu zpět a okresní soud tak rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2020 č. j. -41 o zastavení řízení, přičemž stěžovatelce přiznal náhradu nákladů soudního řízení, neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a zastavení (resp. zpětvzetí žaloby) zavinil žalovaný. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně vyšel z odhadu kupní ceny domu, v němž se byt nachází. Žalovaný se proti tomuto rozhodnutí (co do výroku II.) odvolal a Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně došel k závěru, že podaná žaloba byla důvodná a že její zpětvzetí zavinil žalovaný. Odvolací soud se však neztotožnil s určením tarifní hodnoty, tak jak jej učinil soud prvního stupně, tedy z hodnoty vyklizované nemovitosti, ale použil náhradní tarifní hodnotu ve výši 10 000 Kč.

3. Krajský soud v Ostravě (jako odvolací soud) ve svém napadeném usnesení ze dne 15. 2. 2021 č. j. -57 vysvětlil, že okresní soud nesprávně vypočetl výši nákladů řízení, když při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení se ztotožnil s požadavkem stěžovatelky na určení výše odměny za jeden úkon právní služby advokáta z tarifní hodnoty odpovídající odhadnuté tržní ceně části domu, kterou požadovala vyklidit, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017

sp. zn.

. Tento odkaz však odvolací soud nepovažoval za přiléhavý, neboť v dané věci nebyla předmětem řízení samotná nemovitost, popř. její část, kterou stěžovatelka požadovala vůči žalovanému vyklidit, ale těžištěm tohoto řízení je toliko užívání předmětné nemovitosti žalovaným (odvolací soud přitom odkázal na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2016).

4. Stěžovatelka tuto úvahu odvolacího soudu ve své ústavní stížnosti rozporuje a poukazuje na výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017

sp. zn.

, který se věnuje otázce nepoměrných obtíží při určení hodnoty předmětu sporu a použití odhadu kupní ceny nemovitosti zpracovaného realitní kanceláří, v němž je mimo jiné uvedeno, že u žaloby na vyklizení nemovitosti je nutné vycházet z tarifní hodnoty ve výši hodnoty vyklizované nemovitosti. Až v případě, kdy tuto hodnotu nelze zjistit, či by její zjištění bylo nepřiměřeně obtížné, může být použita náhradní tarifní hodnota. V daném případě stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně odhad ceny vyklizované nemovitosti. Nelze tedy konstatovat, že by hodnoty vyklizované nemovitosti nebylo možné zjistit. V tomto stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, který vycházel ze zjištěné hodnoty nemovitosti. Postup odvolacího soudu tedy podle stěžovatelky nebyl správný, pokud vycházel z toho, že předmětem žaloby na vyklizení není samotná nemovitost, ale její užívání.

5. Stěžovatelka dále uvádí, že byl žalovaný pro své chování z předmětného domu vykázán Policií ČR i soudem a v současnosti je trestně stíhán pro trestný čin nebezpečného vyhrožování a že měla strach o své zdraví a život jakož i o zdraví a život své rodiny a v uplynulém období si ona i její rodina prošli mnoha stresovými situacemi, kdy se ve svém domě museli potkávat s žalovaným. Žaloba na vyklizení tak byla pro stěžovatelku jedinou možností, jak těmto situacím zamezit. Stěžovatelka byla nucena vynaložit mnoho finančních prostředků na to, aby ze svého domu dostala člověka, který jej obýval neoprávněně. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi částkou, která měla být stěžovatelce správně přisouzena na náhradě nákladů řízení, a částkou, která jí byla odvolacím soudem přiznána, činí desítky tisíc korun českých, je pro stěžovatelku tento zásah do základních práv zásahem podstatným. Odvolací soud svým rozhodnutím podle stěžovatelky chrání žalovaného, který se podle stěžovatelky choval protiprávně a způsoboval stěžovatelce újmu.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

10. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud nedopustil. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však odvolací soud nevykročil, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Odvolací soud se navíc argumenty stěžovatelky zabýval, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud zastává jinou interpretaci podústavního práva než stěžovatelka. Tato otázka je pak jen otázkou interpretace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

nereaguje na skutkově stejnou situaci jako je situace stěžovatelky. V citovaném nálezu totiž Ústavní soud vycházel ze situace, kdy byla žaloba na vyklizení obdobou reivindikační žaloby ve vztahu k celé nemovitosti, což v daném případě nenastalo.

11. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu