Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 859/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zevla, zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, sídlem Jungmannova 204, Roztoky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. -21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Magistrát města České Budějovice (dále jen "vyvlastňovací úřad") rozhodnutím ze dne 12. 8. 2014 č. j. SU/9123/2013 odňal stěžovateli jeho výlučné vlastnické právo k několika blíže určeným pozemkům za účelem budoucí výstavby dálnice podle , o územním plánovaní a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na žádost příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "vyvlastnitelka"). Vyvlastnitelka jako tehdejší vlastnice uvedených pozemků (resp. organizační složka státu příslušná s nimi hospodařit) úspěšně požádala o územní rozhodnutí a dvě stavební povolení k výstavbě dálnice (vydaná v roce 2016). Počátkem roku 2017 započaly stavební práce. Vzhledem k tomu, že vyvlastnitelka ve stanovené lhůtě stěžovateli nezaplatila náhradu za vyvlastnění, vyvlastňovací úřad na žádost stěžovatele zrušil vyvlastnění rozhodnutím ze dne 6. 9. 2017 č. j. SU/3830/2017 podle , o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

3. Při jednání o dohodě o převodu vlastnického práva se stěžovatel a vyvlastnitelka nedohodli; stěžovatel navrhoval cenu pozemků 276 000 Kč, vyvlastnitelka 195 620 Kč. Následně vyvlastňovací úřad rozhodnutím ze dne 1. 11. 2018 č. j. SU/2522/2018-31 na žádost vyvlastňovatelky znovu odňal stěžovateli jeho výlučné vlastnické právo k uvedeným pozemkům podle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a stanovil náhradu ve výši 578 000 Kč. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatele, v němž se mimo jiné stěžovatel domáhal zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté, uvedené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 1. 2019 č. j. KUJCK 11642/2019.

4. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. -103. Krajský soud uvedl, že ve věci stěžovatele neexistovala překážka věci rozhodnuté, neboť zaprvé se na zrušené rozhodnutí o vyvlastnění hledí jako by vydáno nebylo. Zadruhé nejde o totožný předmět řízení, neboť v předchozím řízení byl expropriačním titulem a budoucí výstavba dálnice, zatímco v následujícím rozhodnutí šlo o důvod podle zákona o pozemních komunikacích jako majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbou, která již byla pravomocně povolena. Stavba (dálnice) je přitom ve vlastnictví státu podle zákona o pozemních komunikacích (s níž vyvlastnitelka hospodaří).

5. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že stěžovatel obdržel mnohonásobně vyšší náhradu než tu, kterou mu vyvlastňovací úřad přiznal při prvním vyvlastnění. Výše vyplacené odměny je dokonce dvojnásobná oproti té, kterou sám požadoval při jednání o dohodě o převodu práva (sub 3). Původní nevyplacení náhrady nemá vliv na zákonnost druhého rozhodnutí o vyvlastnění; vyplacení náhrady je jeho důsledkem, nikoli předpokladem. K námitce stěžovatele, že vyvlastňovací úřad použil účelově expropriační titul podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, Nejvyšší správní soud uvedl, že nešlo o snahu snížit náhradu, což dokládá její konečná výše. Nadto, uvedené ustanovení je sice podle důvodové zprávy využíváno zejména k řešení situací spojených s majetkovými vztahy vzniklými před rokem 1989, avšak použití daného ustanovení zákon (časově či věcně) neomezuje; nic nebrání je použít i na situace vzniklé z "pestré reality života" v současnosti. Taková situace nastala ve věci stěžovatele; zrušením původního vyvlastnění se stěžovatel stal vlastníkem pozemků, na nichž se nacházela existující stavba ve vlastnictví státu, která byla "řádně povolenou z hlediska práva veřejného" i "z pohledu práva soukromého stavbou oprávněnou".

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že druhé řízení o vyvlastnění mělo být zastaveno pro překážku věci rozhodnuté podle § 23 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění. Ve správním řízení je sice překážka věci rozhodnuté spojena toliko s tzv. pozitivním rozhodnutím, to však v jeho věci existuje. Je lhostejno, že bylo později zrušeno. Cíl a důvody vyvlastnění přitom jsou totožné v obou řízeních, přestože vyvlastňovací úřad odkázal na jiný účel vyvlastnění (jednou podle , podruhé podle zákona o pozemních komunikacích); v obou situacích jde o "provedení stavby a její faktické a právní zprovoznění."

7. Použití expropriačního titulu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích je přitom účelové a v rozporu s úmyslem zákonodárce. Jeho účelem má být toliko řešení majetkových vztahů k pozemkům pod stavbami vzniklými v době, kdy byl význam vlastnictví podceňován (před rokem 1989).

8. Vyvlastnitelka dříve porušila svoji povinnost zaplatit náhradu za vyvlastnění, vlastnické právo je přesto stěžovateli odňato podruhé, v rozporu se zásadou ne dvakrát v téže věci. Stěžovatel proto v postupu Nejvyššího správního soudu spatřuje "omezení přístupu ... k právním prostředkům ochrany [svého] vlastnického práva".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka nepřípustného odnětí vlastnického práva; nepřípustnost vyvlastnění stěžovatel spatřuje zaprvé v porušení procesní zásady ne dvakrát v téže věci a zadruhé v účelovém použití expropriačního titulu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích.

12. K první námitce se řádně (tj. srozumitelně a logicky) vyjádřil krajský soud ve shora uvedeném rozsudku (sub 4). S druhou námitkou se řádně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (viz jeho bod 23 a 24). K uvedenému je třeba dodat, že stěžovatel jako reakci na předestřenou argumentaci nepředkládá žádná ústavněprávně relevantní tvrzení a od Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který nasvědčuje opodstatněnosti jeho právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

13. O zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti svědčí rovněž skutečnost, že stěžovatel, jak zdůrazňuje Nejvyšší správní soud, obdržel násobně vyšší náhradu, než sám dříve požadoval; v ústavní stížnosti stěžovatel uvedená tvrzení nijak nezpochybňuje. Sám v předcházejícím řízení namítal, že vlastnické právo k uvedeným pozemkům mu bylo odňato bez náhrady. Opak je pravdou; výsledkem jeho procesní aktivity bylo získání násobně vyššího protiplnění. I z toho důvodu nemá Ústavní soud důvod považovat důsledky napadeného rozhodnutí pro stěžovatele za jakkoli zkracující.

14. Lze proto uzavřít, že správní soudy se věcí řádně zabývaly. Jejich argumentaci rozvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech ve věci správních soudů nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy pátéy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu