Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 596/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ireny Pražanové, advokátky, sídlem V Dolině 1516/1a, Praha 4 - Michle, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2020 č. j. -164, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Pavla Rejchrta, 2. Ing. Vlastimila Janáka a 3. Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora, Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a d.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 4. 2020 č. j. -135 byla k návrhu právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka (dále jen "oprávněný") zastavena podle , , ve znění pozdějších předpisů, exekuce vedená za účelem vymožení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, jejímž provedením byl pověřen třetí vedlejší účastník (dále jen " "), a to v rozsahu plnění ve výši 8 175 550,03 Kč (výrok I), ve zbylé části (nákladů exekuce) byl návrh oprávněného zamítnut (výrok II).

3. K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. -162 usnesení okresního soudu v napadeném výroku II potvrdil.

4. V příkazu k úhradě nákladů exekuce dne 30. 1. 2020 č. j. 194 EX 1211/18-119 vyčíslil náklady exekuce ve výši 913 126,50 Kč (výrok I) a náklady oprávněného ve výši 39 809 Kč (výrok II). Při určení nákladů exekuce vyšel z vymáhané povinnosti ve výši 8 175 550,03 Kč a jejich výši stanovil na základě a , o odměně a náhradách , o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Proti výroku I tohoto příkazu podali námitky jak oprávněný, tak stěžovatelka a druhý vedlejší účastník (dále jen "povinní"), načež okresní soud jej ústavní stížností napadeným usnesením v napadeném výroku změnil tak, že náklady exekuce, kterou jsou povinni uhradit soudnímu exekutorovi povinní, se určují částkou v celkové výši 883 566,20 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že dohodli-li se povinní s oprávněným mimosoudně, stalo se tak pod vlivem exekuce, neboť jí byl postižen jejich rozsáhlý majetek, z něhož by bylo možné exekvovanou pohledávku uspokojit, a dále že nelze připustit obcházení zákona zakotvujícího právo na odměnu. Z těchto důvodů okresní soud považoval mimosoudní dohodu za ekvivalentní zaplacení vymáhané pohledávky během exekuce. Ke splnění exekvované povinnosti došlo bez přímé účasti , kterému by tak náležela odměna ve výši 50 % zákonné odměny za předpokladu, že by pohledávka byla povinnými zaplacena ve lhůtě k dobrovolnému plnění, a to i v případě, že by vydal "pouze" příkazy k zajištění majetku povinného, bez "jiné namáhavé práce". Tak tomu ale nebylo, a tudíž výše odměny by se měla pohybovat mezi 50 až 100 % ze zákonné odměny . V posuzované věci pak okresní soud dospěl k závěru, že je spravedlivé přiznat soudnímu exekutorovi odměnu v 75% výši s tím, že exekuce má sice plnit preventivní funkci, a jejím smyslem není majetková likvidace povinného, současně však nutno zohlednit, že k "dobrovolnému plnění" došlo až po zásahu .

II.

Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nebylo vydáno na základě zákona, resp. způsobem jím stanoveným a v jeho mezích, neboť nerespektuje . Upozorňuje, že bez právně relevantního důvodu nesvolil k nástupnictví na straně oprávněného s ohledem na postoupení vymáhané pohledávky a že důvodem pro zastavení exekuce nebyla mimosoudní dohoda, nýbrž značné průtahy v jejím provádění, kdy řízení bylo zahájeno dne 3. 9. 2018 a do okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce 30. 7. 2019 byl sice postižen její rozsáhlý majetek, ale nebylo ničeho vymoženo. Oprávněný s ní jednal o jiné možnosti úhrady pohledávky a dohodli se, že se tak stane mimo exekuční řízení.

7. V návaznosti na to stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007

sp. zn.

(N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, přičemž namítá, že zdůvodnění rozhodnutí okresního soudu o odměně ve výši 75 % nemůže bez podrobnějšího odůvodnění obstát. Poukazuje na průběh exekuce, kdy k jejímu samotnému provedení nepřistoupil, přičemž není podstatné, že se tak stalo na pokyn původního oprávněného, kdy věděl, že oprávněný nemá zájem na tom, aby exekuce byla provedena. Od 26. 7. 2019 měl ve své dispozici společný návrh původního a nynějšího oprávněného na zastavení exekuce, o němž nebylo možné rozhodnout, protože nevyhověl návrhu na procesní nástupnictví, o němž rozhodl až krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. -120 tak, že mu vyhověl.

8. Podle stěžovatelky by odměna měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, což v daném případě splněno nebylo. požadoval zaplacení odměny z vymáhané částky, což má být protizákonné. Ustanovení exekučního tarifu zakotvuje, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, avšak nic nevymohl, a tak nebyly splněny zákonné předpoklady pro to, aby zaplacení odměny požadoval, resp. aby mu okresní soud přiznal odměnu ve výši 75 % ze zákonné výše odměny, aniž by to řádně (logicky a v souladu s příslušnými předpisy) odůvodnil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že své závěry řádně nezdůvodnil. Uvedený soud však v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč za nastalé situace, kdy došlo k zastavení exekuce s ohledem na mimosoudní dohodu mezi oprávněným a povinnými, nutno považovat vymáhanou peněžitou částku za "vymoženou", a proč se tedy pro výpočet odměny použije a 6 exekučního tarifu. Stěžovatelka sice tvrdí, že důvodem zastavení exekuce byly průtahy v jejím provádění, to však nekoresponduje s tím, co sama dále uvádí, tedy že s oprávněným jednala o "jiné možnosti úhrady pohledávky" a dohodli se na tom, že se tak stane mimo exekuční řízení a že původní oprávněný dal pokyn soudním exekutorovi, aby exekuci neprovedl, a tedy že ve skutečnosti neměl na jejím provedení zájem. Kromě toho od podání exekučního návrhu do podání návrhu na zastavení exekuce neuběhl ani jeden rok.

12. Okresní soud dále vysvětlil, že podle exekučního tarifu by mohla být odměna snížena, avšak že podmínky tohoto ustanovení splněny nebyly. Z toho vyvodil, že by povinným mohla být uložena povinnost k úhradě této odměny v plné výši, nicméně zohlednil, že k splnění exekvované povinnosti došlo bez "přímé účasti ", a proto přistoupil k 25% snížení této odměny.

13. "Dobrovolností" plnění povinným a její reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně, přičemž rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a situací, kdy k plnění vymáhané povinnosti došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvním případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl, tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce či vyrozumění o zahájení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že nemohl-li již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [např. nález ze dne 29. 7. 2009

sp. zn.

(N 171/54 SbNU 175) nebo ze dne 21. 1. 2010

sp. zn.

(N 13/56 SbNU 125)]. Ve druhém případě Ústavní soud aplikuje zásady odměňování exekutorů obsažené v nálezu

sp. zn.

, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti. Uspokojení vymáhaného nároku včetně zaplacení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti je tak třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu [např. nálezy ze dne 11. 6. 2009

sp. zn.

(N 142/53 SbNU 753) nebo ze dne 9. 3. 2010

sp. zn.

(N 44/56 SbNU 495)]. Z uvedeného pak a contrario plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (viz usnesení ze dne 5. 6. 2014

sp. zn.

nebo ze dne 17. 1. 2017

sp. zn.

).

14. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu

sp. zn.

, Ústavní soud již v usnesení ze dne 8. 7. 2014

sp. zn.

uvedl, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši nelze zpochybňovat ani tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti, s tím, že ve zmíněném nálezu konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a proto nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti na provedení exekuce, a za ústavně nekonformní označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tento požadavek Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění, v níž jej zároveň poučí, že splní-li vymáhanou povinnost ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy a zároveň uhradí zálohu na snížené náklady exekuce, vydá neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto vyčíslí ve snížené výši, tj. ve výši 50 %, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky [srov. exekučního řádu a a exekučního tarifu]. Přijetím této právní úpravy tak bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, tak byly zákonodárcem jasně vymezeny.

15. Ve své judikatuře Ústavní soud považoval za ústavně konformní přiznání odměny soudnímu exekutorovi v plné výši, splnila-li stěžovatelka jako povinná přes poučení podle exekučního řádu vymáhanou povinnost až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené v příslušné výzvě. Ani v nyní posuzovaném případě povinní, ač byli řádně poučeni, neuhradili exekvovanou pohledávku ve stanovené lhůtě, a tudíž by nebylo v rozporu s exekučním řádem a , kdyby byla přiznána soudnímu exekutorovi odměna v plné výši. Okresnímu soudu tak nelze z hlediska výše uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky vytknout, vzal-li v úvahu, za jakých podmínek došlo ke splnění exekvované povinnosti, a tuto odměnu soudnímu exekutorovi (přiměřeně) snížil.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu