Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3430/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 30/2019-1293 ze dne 5. 10. 2020 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení č. j. NCOZ-6526-1210/TČ-2019-412303-F-C ze dne 2. 9. 2020, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 1. oddělení č. j. NCOZ-6526-1210/TČ-2019-412303-F-C ze dne 2. 9. 2020 (dále jen "usnesení policejního orgánu") byla podle § 78 odst. 7 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky - jakožto zúčastněné osoby v příslušném trestním řízení - o vrácení zajištěných finančních prostředků ve výši 3 690 000 Kč, vydaných na výzvu jejím synem (viz protokol o vydání věci ze dne 20. 8. 2019). Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze pak byla stížnost stěžovatelky proti rubrikovanému usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno uvádí, že usnesení o zamítnutí její žádosti o vrácení zajištěné hotovosti jsou nedostatečně odůvodněna, a to zejména s ohledem na dobu trvání zajištění, jeho rozsah ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatelky a rovněž s ohledem na její pokročilý věk a vztah k obviněnému ex manželovi. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím policejního orgánu byla ponechána zcela bez prostředků, v ústavní stížnosti pak detailně uvádí přehled svých příjmů a výdajů. Stěžovatelka uvádí, že tvrzení policejního orgánu o tom, že předmětná hotovost byla zajištěna pro důkazní účely, je toliko účelové, zjevně neopodstatněné a vykazuje prvky svévole. Odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu k zajišťovacím instrumentům v trestním řádu uvádí, že tato nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení respektována a napadená usnesení tak porušují její právo na spravedlivý proces podle y a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu y.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených usnesení zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci pro důkazní účely podle § 78 a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených především v ustanoveních § 78, § 79, §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo kdykoli žádat o zrušení a omezení zajištění (viz § 78 odst. 7 trestního řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2009 nebo

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález

sp. zn.

(N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález

sp. zn.

(N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].

Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje opačný názor. Napadená usnesení jsou jasně, logicky a náležitě odůvodněna v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. ve smyslu y.

Ústavní soud však v této souvislosti orgánům činným v trestním řízení připomíná, že s přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatelky, prozatím zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu