Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 847/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem U Červeného mlýna 570/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. -628, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 8. 7. 2020, č. j. -589, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2019, č. j. -557, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi porušily její právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), princip rovnosti účastníků řízení podle y a zásadu vázanosti zákonem a ústavním zákonem ve smyslu y. Stěžovatelka namítá rovněž porušení svého práva na účinné právní prostředky podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě a , 2 Všeobecné deklarace lidských práv a podle y, když trest uložený stěžovatelce v podobě povinnosti nahradit škodu a soudní výlohy znamená takový zásah do jejího majetku, že představuje vyvlastnění, ač pro něj nejsou splněny podmínky ve smyslu y.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") stěžovatelku uznal vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a za to jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně okresní soud odkázal všechny poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Stěžovatelka se podle okresního soudu jí za vinu kladené trestné činnosti dopustila - zjednodušeně řečeno - tím, že jako externí účetní obchodní společnosti X a osob samostatně výdělečně činných, konkrétně T. J. a B. J., v průběhu let 2016 a 2017 převzala účetní dokumentaci těchto podnikajících subjektů za účelem kompletního vedení účetnictví, avšak poté, co T. J. zjistil, že stěžovatelka nepodala příslušná daňová přiznání, jí sdělil, že evidenci účetnictví předává nové účetní kanceláří. Přestože T. J. stěžovatelku opakovaně vyzýval k předání účetní evidence, stěžovatelka na tyto žádosti o předání nereagovala a učinila tak až poté, co byla předvolána k podání vysvětlení jako osoba podezřelá ze spáchání shora popsaného přečinu po předchozím trestním oznámení T. J., kdy účetní evidencí předala policejnímu orgánu. V souvislosti se zadržováním účetní evidence se shora uvedené podnikatelské subjekty dostaly do prodlení s daňovými povinnostmi, za což jim byla správcem daně uložena pokuta (respektive musely hradit úroky z prodlení) a musely provést rekonstrukci účetnictví.

4. Následné odvolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými okresním soudem. Okresní soud se neodchýlil zejména od požadavků hodnotit všechny důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech, jakož i od požadavku zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Rozhodnutí okresního soudu nelze podle krajského soudu označit za nepřezkoumatelné, když vina stěžovatelky byla i podle krajského soudu prokázána svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy (zejména e-mailovou korespondencí mezi stěžovatelkou a T. J.) a záznamem o převzetí účetnictví policejním orgánem. Bylo tak podle krajského soudu zcela jednoznačně a spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka, ačkoliv byla opakovaně vyzývána T. J., nepředala účetní evidenci dotčených podnikatelských subjektů. Nepředání těchto dokladů pak bylo důvodem pro podání trestního oznámení.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť výhrady stěžovatelky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, a pokud je už bylo možné podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, neměly žádné opodstatnění.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky proto uvádí Ústavní soud ve stručnosti pouze následující.

10. Především je nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti do značné míry jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy již dostatečně vypořádaly. Neuplatňuje přitom hlubší ústavněprávní argumentaci, za kterou nelze považovat obecná tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo, o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, o hrubém nesouladu mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními nebo obecné odkazy na judikaturu Ústavního soudu. V předmětném soudním řízení bylo i podle názoru Ústavního soudu spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka poškozeným přes opakované výzvy odmítala vydat účetní podklady, aby si daňová přiznání mohli nechat zpracovat jiným profesionálem. To nicméně nevylučuje, že T. J. stěžovatelku zpočátku skutečně vyzýval, aby zpracovala účetnictví alespoň za rok 2016, když stěžovatelka údajně chybějící podklady začala v této souvislosti vyžadovat až poté, co byla vyzvána k vrácení veškerých podkladů.

11. Stěžovatelka naopak ani podle Ústavního soudu neprokázala, že by se reálně pokoušela poškozeným podklady vrátit. Ústavní soud v tomto směru považuje za přiléhavou poznámku obecných soudů, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti významově posouvá, že pokud by se skutečně pokoušela účetní podklady - pro údajný nedostatek součinnosti ze strany poškozených bezúspěšně - vrátit, jistě by to v mailové komunikaci s T. J. zmínila. Obecné soudy naopak stěžovatelce - byť tato to v ústavní stížnosti svým způsobem naznačuje - nevytýkaly, že v mailové komunikaci nezmínila přítomnost svědkyně, která ji při pokusech o předávání podkladů měla doprovázet.

12. Obecné soudy také vysvětlily, že tuto svědkyni považovaly za nevěrohodnou nikoliv apriorně pro její příbuzenský vztah ke stěžovatelce, nýbrž proto, že její tvrzení nekorespondovala s dalšími důkazy provedenými v řízení. Naopak pokud soudy nezpochybňovaly svědectví nové účetní poškozených osob (která se skutečně může cítit jako osoba vykonávající práci pro T. J. jemu poněkud zavázaná), učinily tak proto, že tato nová účetní se primárně vyjadřovala ke stavu podkladů předaných nakonec stěžovatelkou, když ovšem za údajně neuspořádaný stav těchto podkladů stěžovatelka není trestána.

13. Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že poškozeným osobám ani státu pozdním podáním daňových přiznání nemohla vzniknout škoda, neboť daňové subjekty, pro něž měla stěžovatelka daňová přiznání zpracovat a zajišťovat účetnictví, byly dlouhodobě ztrátové. Penalizována je totiž z pohledu daňových subjektů již samotná okolnost podání nikoliv řádného a opožděného daňového přiznání. Odkázal-li proto okresní soud ve svém rozsudku např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/), a to ve vztahu k míře škodlivosti stěžovatelkou spáchané trestné činnosti, pak jen z tohoto důvodu nelze považovat odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřesvědčivé, byť by účetní podklady tehdejší obviněný skutečně skrýval intenzivněji než stěžovatelka.

14. Stěžovatelka také - jak již bylo naznačeno - není trestána za to, že by nepodala za poškozené daňová přiznání (v této souvislosti je tedy vlastně lhostejné, zda podklady, které měla stěžovatelka k dispozici a které posléze měla vrátit, byly k podání přiznání dostatečné), ale za to, že podklady potřebné pro jejich zpracování proti vůli poškozených zadržovala. V daném kontextu jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí zcela v souladu i se stěžovatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , neboť v nyní posuzovaném případě stěžovatelka není trestána za to, že by přes veškerou snahu daňová přiznání nemohla za poškozené podat; v řízení bylo naopak prokázáno, že stěžovatelka T. J. nejprve tvrdila, že přiznání podala, byť to nebyla pravda.

15. Pokud stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvádí, že její věc s ohledem na subsidiaritu trestní represe vůbec neměla být orgány činnými v trestním řízení projednávána, respektive že trest stěžovatelce uložený, byť při dolní hranici možné trestní sazby, je nepřiměřeně přísný, pak ani s touto námitkou se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Pro stručnost v této souvislosti odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí, kde je tato námitka řádně vypořádána. Stěžovatelka je v dané věci profesionálem, je znalá daňových předpisů i své odpovědnosti z toho plynoucí, a proto pro ni nemohlo být překvapivé - což sama ani v ústavní stížnosti netvrdí - že pro ztrátu podmínky bezúhonnosti nebude moci některé pracovní činnosti po určitou dobu vykonávat. Tento aspekt měla však důkladně zvážit před tím, než se rozhodla daňové podklady nepředat. V návaznosti na to zůstává osamoceno i tvrzení stěžovatelky, že T. J. na stěžovatelku podal trestní oznámení proto, aby se nemohla domáhat své údajné dlužné odměny v insolvenčním řízení vedeným proti poškozeným.

16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu