Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 589/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2021 č. j. -690, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019 č. j. -615 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2019 č. j. -570, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a 36 odst. 1d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel, nizozemský občan, je bývalým manželem vedlejší účastnice. Soud v Groeningenu (Rechtbank Groeningen) rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007 č. 90424/FA RK 06-2040 jejich manželství rozvedl a stěžovateli uložil povinnost hradit vedlejší účastnici tzv. výživné. Stěžovatel se dne 20. 6. 2011 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zrušení uvedené povinnosti, neboť se poměry jeho i vedlejší účastnice změnily. Obvodní soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. -259. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 10. 2016 č. j. -398 zrušil uvedený rozsudek a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Podle městského soudu je ve věci rozhodné uvedené rozhodnutí cizozemského soudu a výklad cizího práva o vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manželi. Městský soud proto přikázal obvodnímu soudu, aby nechal vypracovat nový překlad daného rozhodnutí a vyžádal na věc se vztahující příslušné právní předpisy cizího práva.

3. Obvodní soud v dalším řízení usnesením ze dne 17. 9. 2018 č. j. -509 přerušil řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou formuloval jako: [K]které právo je rozhodné pro posouzení předmětné věci, ... české [,] či nizozemské[?]"

4. O žádosti rozhodl Soudní dvůr usnesením ze dne 11. 4. 2019 ve věci C-680/18 tak, že je zjevně nepřípustná. Z uvedeného usnesení se podává, že žádost se sice týkala předpisů práva Evropské unie, avšak "z právního hlediska" obvodní soud neuvedl důvody, na základě kterých má pochybnosti o jejich výkladu.

5. Obvodní soud následně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že podle věty druhé se v řízení pokračuje. Stěžovatel proti němu brojil odvoláním, neboť obvodní soud při položení tzv. předběžné otázky ignoroval jeho tvrzení, že oba bývalí manželé sice měli poslední společné místo pobytu v České republice, avšak situace je specifická. Stěžovatel rovněž brojil proti použití českého práva a navrhl, aby v řízení nebylo pokračováno a obvodní soud požádal znovu o rozhodnutí o předběžné otázce, na jejíž formulaci se stěžovatel bude podílet.

6. Městský soud napadené usnesení obvodního soudu potvrdil napadeným usnesením. Z něj se podává, že obvodní soud rozhodl správně o pokračování v řízení, neboť důvod jeho přerušení odpadl. Není povinností soudu umožnit účastníkovi řízení formulovat tzv. předběžnou otázku. Nebylo ani povinností obvodního soudu iniciovat řízení o předběžné otázce z tzv. formálního hlediska, neboť proti jeho rozhodnutí je přípustný opravný prostředek (srov. čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie).

7. Proti uvedenému usnesení brojil stěžovatel dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Nejvyšší soud zdůraznil, že obvodní soud nebyl v dané fázi řízení povinen iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora, a to ani z předcházejícího tzv. zrušovacího rozhodnutí městského soudu. Měl toliko takovou možnost. Není vyloučeno, aby účastník soudního řízení formuloval návrh na zahájení takového řízení a soud jeho znění převzal, je-li "precizně formulován". "Finální rozhodnutí" o formulaci žádosti je však na uvážení soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel tvrdí, že povinnost obvodního soudu iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora plyne z usnesení městského soudu ze dne ze dne 12. 10. 2016 č. j. -398 vydaného dříve v jeho věci, v němž městský soud obvodnímu soudu takovou povinnost uložil. Obvodní soud poté formuloval tzv. předběžnou otázku Soudnímu dvoru nesprávně, a proto Soudní dvůr o ní rozhodl jako o zjevně nepřípustné. Obvodní soud tak porušil povinnost uloženou mu nadřízeným soudem. Obvodní soud měl zohlednit tvrzení stěžovatele, že jeho pobyt v České republice je pouze "dočasným umístěním" z důvodu pracovních povinností, neboť to je skutečností, která vzbuzuje pochybnosti o výkladu dotčených předpisů unijního práva. Obvodní soud přitom nesprávně uvedl v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tvrzení, že oba bývalí manželé měli poslední obvyklé bydliště v České republice. Stěžovatel měl být s pokládanými tzv. předběžnými otázkami seznámen a mít možnost je ovlivnit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti tak lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Jádrem argumentace stěžovatele je námitka porušení jeho ústavně zaručených práv, způsobeného tím, že obecný soud v řízení v prvním stupni formuloval žádost o položení předběžné otázky Soudnímu dvoru takovým způsobem, že o ní bylo rozhodnuto jako o zjevně nepřípustné. Rozhodnutím Soudního dvora o žádosti soudu o předběžné otázce tak ve svém důsledku nebylo rozhodnuto ve věci samé.

12. Z ustálené rozhodovací praxe se přitom podává, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručenáu, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu ze dne 10. 12. 2020

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jak však uvedl již městský soud v napadeném rozhodnutí, obvodní soud nebyl povinen iniciovat řízení o předběžné otázce, neboť jeho rozhodnutí ve věci lze podle českého práva napadnout opravnými prostředky.

13. Stěžovatel dále namítá, že povinnost obvodního soudu požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce plyne z předchozího "zrušovacího" rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího. Městský soud přitom v napadeném rozhodnutí uvedl, že takovou povinnost obvodnímu soudu v předcházejícím řízení neuložil. Ústavní soud si proto usnesení ze dne ze dne 12. 10. 2016 č. j. -398 vyžádal. Z něj se podává toliko to, co bylo uvedeno sub 2 a žádnou zmínku o povinnosti podat žádost o předběžnou otázku neobsahuje.

14. Stěžovateli bylo tedy umožněno formulovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jak uvedl městský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích, uvedené námitky se navíc netýkají rozhodnutí o pokračování v řízení po odpadnutí překážky podle věty druhé ; obdobné námitky jsou předmětem věci samé, jíž se napadená rozhodnutí netýkají. Nic nebrání obvodnímu soudu, ani soudům v navazujícím řízení iniciovat řízení o předběžné otázce znovu, budou-li k tomu dány předpoklady.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu