Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 728/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021 č. j. -203 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. července 2020 č. j. -140, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a E. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen "").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 6. 2019 č. j. -36 byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice, kterou byli nezletilý T. a nezletilá A. svěřeni do výchovy vedlejší účastnice a stěžovatel se zavázal počínaje dnem 1. 9. 2018 přispívat na výživu nezletilého T. částkou 16 000 Kč měsíčně a nezletilé A. částkou 14 000 Kč měsíčně.

3. Návrhem ze dne 16. 12. 2019 se stěžovatel domáhal snížení výživného s ohledem na významný pokles svých příjmů.

4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo původně určené výživné počínaje dnem 1. 4. 2020 sníženo na částku 10 000 Kč měsíčně pro nezletilého T. a částku 8 000 Kč měsíčně pro nezletilou A. Obvodní soud vyšel z celkové majetkové situace rodičů a poměrů obou nezletilých dětí, zjištěné skutečnosti posoudil podle , (dále jen "obč. zák.") a , o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je důvodný, neboť jeho příjem se od roku 2019 snížil.

5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že soudem uložené výživné je pro něj neúnosné, neboť z daňových přiznání za poslední roky je zřejmé, že se jeho příjmy výrazně zmenšily. Poukazuje na svá nezákonná trestní stíhání zahájená v roce 2013 a ukončená zprošťujícími rozsudky. Jeho osoba je těmito dlouhodobými trestními řízeními nevratně poškozena. Zatímco dříve vykonával vysoké manažerské pozice, po trestním řízení je v takové pozici neuplatnitelný a byl nucen se začít věnovat své původní profesi překladatelství. Obvodní soud však při zkoumání jeho potenciálních příjmů k těmto skutečnostem nepřihlédl a jeho příjem posoudil zcela nepřesně a zavádějícím způsobem. U vedlejší účastnice však vycházel z jejího skutečného příjmu, nikoliv z příjmu potenciálního, přestože její současná mzda neodpovídá jejímu vzdělání a je tak pod úrovní jejího potenciálního příjmu. V tom spatřuje porušení rovnosti účastníků. Nadto má za to, že soud v řízení připustil důkazy, které vedlejší účastnice získala neoprávněně, když si od exekutorského úřadu vyžádala výpisy z jeho účtů. Rozhodnutí městského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, když v něm postrádá vypořádání se s odvolacími námitkami.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, svá rozhodnutí opřely.

9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [y; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010

sp. zn.

(N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010

sp. zn.

(N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683)].

10. Předmětem řízení před obvodním soudem byl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilé děti, odůvodněný významným poklesem jeho výdělkových poměrů. K tomu také obvodní soud zaměřil dokazování. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je důvodný a původně stanovené výživné na obě děti podstatně snížil. Stěžovatel přesto s rozsudkem obvodního soudu, potvrzeným rozhodnutím městského soudu, nesouhlasí a s jeho důvody obsáhle polemizuje. Ve svých argumentech ovšem pomíjí, že o poměrech dětí bylo naposledy rozhodováno rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 6. 2019, kterým byla schválena dohoda rodičů, kterou stěžovatel sám navrhl, a kterou se zavázal přispívat na výživu dětí značně vysokými měsíčními částkami, přestože dle zjištění obvodního soudu již v té době podnikal v oboru poradenství, tlumočnictví a překladatelství. Lze pouze spekulovat o tom, zda při uzavírání dohody, která byla soudem schválena, stěžovatel věděl či nevěděl, zda bude schopen výživné v dohodnuté výši hradit. Uvedená okolnost však není relevantní. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020

sp. zn.

, podle jehož závěru nutno rozlišovat situaci, v níž se rodiče nedohodnou na výši výživného, která je pak autoritativně stanovena soudem s přihlédnutím k okolnostem případu a nejlepšímu zájmu dítěte, a situaci, v níž se na výši výživného rodiče dohodnou, přičemž tato dohoda je následně schválena soudem. V takovém případě není úkolem soudu, aby zasahoval do rodičovské zodpovědnosti tím, že by určoval výši výživného, byť by byla nadstandardní, neboť je rodičovským právem rozhodnout, v jakých podmínkách mají jejich děti vyrůstat; stát, nemá-li se opět stát paternalistickým, do jejich dohody nemůže zasahovat, nedojde-li následně ke změně v majetkových poměrech některého z rodičů.

11. Poukazuje-li stěžovatel na svá nezákonná trestní stíhání, zahájená v roce 2013 a ukončená zprošťujícími rozsudky, která jeho osobu nevratně poškodila a negativně ovlivnila jeho současné výdělkové možnosti, z napadených rozhodnutí vyplývá, že byl zproštěn obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným dne 23. 5. 2018, tedy daleko před tím, než obvodnímu soudu navrhl schválit dohodu o placení nadstandardně vysokého výživného.

12. Obvodní soud se tedy v řízení o snížení výživného případně zabýval tím, zda nastala alespoň relativně trvalá změna poměrů od jeho posledního rozhodnutí, která by změnu nadstandardně vysokého dohodnutého výživného odůvodňovala. Porovnal poměry rodičů a nezletilých, za nichž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o výživném (ze dne 7. 6. 2019) s jejich poměry v době rozhodování o návrhu na snížení výživného, přičemž případně zaměřil pozornost na kritérium majetkové potenciality stěžovatele při plném využití jeho možností a schopností. Namítá-li stěžovatel, že měl zkoumat i majetkovou potencialitu vedlejší účastnice, jeho argumentaci nelze přisvědčit, neboť vedlejší účastnice, které byly obě děti svěřeny do výchovy, vynakládá nemalé výdaje na jejich výživu dobrovolně a svou vyživovací povinnost plní i osobní péčí o nezletilé, čímž je limitována i při výběru vhodného zaměstnání.

13. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí městského soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní a jinou právní ochranu podle a násl.y, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže městský soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval příklonem ke skutkovým a právním závěrům obvodního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

14. Namítá-li stěžovatel, že soud připustil důkazy, které vedlejší účastnice získala neoprávněně od exekutorského úřadu, z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení byly předloženy výpisy ze dvou stěžovatelových účtů, k nimž se stěžovatel vyjádřil, aniž by napadl jejich využitelnost jako důkazu. Rozhodující ovšem je, že k nim při svém rozhodování nepřihlížel, ani je nijak nehodnotil.

15. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů, respektujícím zákonná kritéria (§ 923 obč. zák. a § 475 z. ř. s.). Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z § 923 obč. zák.

16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu