Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 489/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Iva Freimanna, 2) Ing. Tomáše Veselého, zastoupených JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -204 ze dne 10. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. -181 ze dne 18. 12. 2019 a usnesení téhož soudu č. j. -55 ze dne 15. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a dále Tomáše Kulašiaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 5 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvní povinnosti - neuhrazení odměny (a smluvní pokuty) za poskytnutou poradenskou činnost při realizaci obchodních záležitostí. První (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") č. j. -38 ze dne 3. 7. 2018 byl napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud") zrušen a vrácen nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Druhý (vyhovující) rozsudek nalézacího soudu č. j. -136 ze dne 7. 6. 2019 odvolací soud napadeným rozsudkem změnil tak, že žaloba se zamítá a stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení obou stupňů ve výši 535 616,50 Kč a 108 174 Kč. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelů pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.

2. Dříve, než se Ústavní soud zabýval podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s . Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona.

3. Princip subsidiarity ústavní stížnosti ovládající řízení před ústavním soudem vychází z logiky, že na Ústavní soud se stěžovatel může obrátit teprve tehdy, nemá-li již k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Tato podmínka není jednoznačně naplněna ve vztahu k napadenému kasačnímu usnesení odvolacího soudu, neboť po jeho vydání se stěžovatelé mohli ochrany svých práv domáhat v následujícím řízení před obecnými soudy (což také činili, jak plyne z dalších napadených rozhodnutí); ústavní stížnost je tudíž v této části nepřípustná.

4. Nepřípustná je ústavní stížnost i v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti němu pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d (dále jen ""). Výkladem již zmíněného Ústavní soud zároveň dovodil, že je-li dovolání odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem. Vadné dovolání tedy není považováno za efektivní vyčerpání prostředků ochrany práv a ústavní stížnosti proti dovoláním napadenému rozhodnutí jsou nepřípustné.

5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a jeho závěru o kvalifikované vadě dovolání, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí.

6. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ač stěžovatelé avizovali, že "přípustnost dovolání je implicitně dána obsahem dovolání samého", otázku přípustnosti dovolání zcela pominuli - naplněním kritérií uvedených v se nezabývali a vymezení přípustnosti nebylo lze dovodit ani z celého obsahu dovolání. Námitkami, že nalézací či odvolací soud porušily zásady předvídatelnosti, princip právní jistoty, zásadu nestranného a nezávislého rozhodování, nebo výtkou, že se neřídily zásadou projednací, nebyl podle dovolacího soudu napadán žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž byly soudům vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné ( ), což nebyl případ stěžovatelů.

7. Proti uvedenému brojí stěžovatelé s tvrzením, že důvody přípustnosti vymezili dostatečně. K tomu citují úvodní pasáž dovolání, podle které "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval základní zásady občanského soudního řízení a nesprávně vyložil zejména ustanovení o povinnosti tvrzení účastníků řízení a ustanovení o důkazní povinnosti a o tom, které důkazy soud provede." Z dalšího textu podle stěžovatelů jasně vyplynulo jejich přesvědčení, že odvolací soud svým postupem porušil citované procesní normy a odchýlil se od ustálené praxe dovolacího soudu (v ústavní stížnosti není blíže specifikováno, o jakou ustálenou praxi dovolacího soudu stěžovatelům jde), že aplikace citovaných ustanovení je před dovolacím soudem řešena odchylně a že z toho důvodu má být dovolacím soudem řešena jinak. V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. ).

9. Usnesení Nejvyššího soudu je sice stručně, avšak srozumitelně a logicky odůvodněné (viz bod 7 výše); nijak se proto neprotiví závěrům nálezů

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723),

sp. zn.

ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425), na něž stěžovatelé v souvislosti s náležitostmi odůvodnění soudního rozhodnutí odkazují. Přiléhavé nejsou ani další odkazy stěžovatelů [nález

sp. zn.

ze dne 9. 10. 2018 (N 169/91 SbNU 121), nález

sp. zn.

ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369), nález

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589)], neboť uvedená rozhodnutí se nevztahují k té fázi dovolacího řízení, v níž je posuzováno, zda dovolatel, povinně zastoupený advokátem, naplnil zákonné předpoklady vymezení přípustnosti dovolání, která předchází dalšímu posouzení věci.

10. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů, ze kterého ovšem nad rámec toho, co stěžovatelé uvedli ve stížnosti, nic relevantního neplyne. Citovaná stať stěžovatelů, uvedené odkazy na judikaturu Ústavního soudu ani v dovolání obsažený odkaz a citace z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. o řádně vymezeném předpokladu přípustnosti dovolání skutečně nesvědčí. Jiný názor stěžovatelů na závěry odvolacího soudu ani obecně tvrzené vady řízení způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu

[tj. formulace otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud buď

a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž je povinností dovolatele označit konkrétně, od které), nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (opět se vyžadují konkrétní příklady rozdílné rozhodovací praxe), anebo d) má-li být dovolacím soudem (konkrétně označenými rozhodnutími) již řešená právní otázka posouzena jinak] nejsou.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu