Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 72/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -1216 ze dne 24. září 2020, Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -1177 ze dne 9. prosince 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. -1119 ze dne 2. srpna 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání zločinu podvodu podle a 4 písm. d) , a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu a povinnost nahradit majetkovou škodu v souhrnné výši 2 396 476,88 Kč s příslušenstvím; poškozené odkázal zcela nebo zčásti s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nesprávné vyhodnocení dovolacích námitek, tedy že nalézací řízení nenaplnilo podmínky pro vydání odsuzujícího rozsudku a vytýkané vady nebyly v následném řízení napraveny. Stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že Nejvyšší soud rozhodl formalisticky a bez ohledu na judikaturu Ústavního soudu [viz například stanovisko pléna sp. zn. ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599, 40/2014 Sb.), či nálezy

sp. zn.

ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405),

ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

3. Stěžovatel dále namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy; je přesvědčen, že neexistují důkazy (objednávky, dodací listy aj.) prokazující, že nakládal s objednanými věcmi a že se dopustil stíhaného jednání. Tvrdí, že i kdyby inkasoval hotovost vybranou z účtu společnosti, jde o věc bez vztahu k trestnímu řízení. Stěžovatel rovněž zpochybňuje nárok poškozené pojišťovny, výpověď a věrohodnost svědků a neexistenci uceleného řetězce nepřímých důkazů.

4. Jestliže obecné soudy vydaly přes uvedená pochybení napadená rozhodnutí, jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť důkazy nebyly zhodnoceny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Podle stěžovatele jde o modelový případ selhání obecných soudů při aplikaci právních norem, deformace skutkových zjištění a nepřiměřeného favorizování některých důkazů před jinými, čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 40 odst. 2d (dále jen "") a v a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, že stěžovatel převedl svoji společnost na "bílého koně", a poté ještě po určitou dobu jejím jménem prováděl objednávky, za dodané zboží neplatil, ale nakládal s ním. Dále stěžovatel prostřednictvím nového jednatele vybíral peníze z účtu společnosti.

6. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných (trestních) soudů, nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti (zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace trestních předpisů, přiměřené odůvodnění jejich rozhodnutí); zasáhne teprve tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole - taková situace však nenastala.

7. Stěžovatel v průběhu řízení trvale odmítal svoji vinu, opakovaně prezentoval své hodnocení provedených důkazů; naopak závěry obecných soudů považoval za nesprávné a domáhal se jejich revize. Nalézací soud však podle Ústavního soudu provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro vyvrácení obhajoby stěžovatele popírajícího jakékoliv protiprávní aktivity jménem společnosti. S vyslovenými závěry souhlasil odvolací soud, neboť nezjistil, že by v řízení vyvstaly pochybnosti či vady tvrzené stěžovatelem; pochybení nezjistil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami důkladně zabýval.

8. Právo na přístup k soudu (y) i právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Stěžovateli nebylo toto právo upřeno, v řízení mohl uplatnit (a také uplatnil) příslušné procesní nástroje. Liší-li se objektivní zjištění obecných soudů od stěžovatelova očekávání, případně nesouhlasí-li s takovým hodnocením věci, jde o polemiku s právními závěry obecných soudů, nikoliv o porušení uvedeného základního práva, a není tím založena ani důvodnost ústavní stížnosti. Podle y i Úmluvy je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, nebyla-li jeho vina pravomocným rozhodnutím vyslovena; stěžovatel mimo odmítání závěrů obecných soudů neuvedl nic, čím by podpořil své tvrzení o zásahu do tohoto zaručeného práva. Fakt, že v proběhlém řízení nalézací soud dovodil naplnění všech znaků trestného činu stěžovatelem, není porušením presumpce neviny.

9. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost svědčící o zásahu do jeho základních práv. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

10. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu