Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
115482.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 304/21
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2020 č. j. 21 Co 65/2019 -902 a rozsudku Okresního soudu v Hradi Králové ze dne 29. 11. 2018 č. j. 0 P 502/2013 -613, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. D. a nezletilých B. D. a M. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2 , čl. 11 odst. 1 , čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") [I. výrok], zamítl návrh stěžovatele na určení povinnosti první vedlejší účastnici (matce) platit výživné pro nezletilé (II. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilými na první celý víkend v každém kalendářním měsíci od pátku od 18:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, upravil prázdninový styk a styk o svátcích (III. výrok), stěžovateli uložil povinnost nezletilé ve stanovenou dobu převzít a předat v místě bydliště první vedlejší účastnice a té uložil povinnost nezletilé ke styku řádně připravit (IV. výrok), III. a IV. výrokem změnil rozsudek okresního soudu ze dne 17. 6. 2013 č. j. 0 Nc 77/2013 -46 ve výroku ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilými (V. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu de facto pouze tak, že částečně vyhověl návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilé a upřesnil výrok okresního soudu o styku nezletilých se stěžovatelem o letních prázdninách; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nastala změna poměrů, která odůvodňovala snížení výživného v tomto rozhodnutí specifikovaných obdobích i do budoucna. Ohledně úpravy styku se ztotožnil s názorem okresního soudu, který reagoval na požadavek nezletilých stýkat se se stěžovatelem pouze jeden víkend v měsíci; s ohledem na zvláštní okolnosti věci pak za akceptovatelné považoval i nastavení režimu předávání nezletilých, k němuž má docházet v místě bydliště první vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností stěžovatel brojí výhradně proti těm částem výroků napadených rozhodnutí, jimiž byl upraven běžný víkendový styk s nezletilými a jimiž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti přebírat a předávat nezletilé v místě bydliště první vedlejší účastnice. K úpravě styku stěžovatel namítá, že obě nezletilé jsou pod vlivem první vedlejší účastnice a v řízení před soudy v podstatě pouze zopakovaly její požadavky. Stěžovatel si je vědom, že vztah mezi ním a nezletilými není ideální, proto je ale nutno na něm pracovat; zásahem soudů, jímž byl vzájemný styk ještě více omezen, však dojde jen k jejich dalšímu odcizování. Nesouhlas s určením, že místem předávání nezletilých má být výhradně místo bydliště první vedlejší účastnice, stěžovatel odůvodňuje zejména poukazem na judikaturu Ústavního soudu, dle níž by se na nákladech spojených s výchovou dětí a péčí o ně měli podílet zásadně oba rodiče. Krajský soud tyto závěry Ústavního soudu rovněž citoval, následně však rozhodl zcela v rozporu s nimi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 , čl. 90 až čl. 92 Ústav y). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
8. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019
sp. zn. III. ÚS 4213/18
, viz na http://nalus.usoud.cz). Právě uvedeným požadavkům přitom soudy v posuzované věci dostály.
9. Předně nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje tytéž argumenty, které uvedl jak v návrhu k okresnímu soudu, tak následně ve svém odvolání. Soudy se s nimi přitom adekvátním a z ústavněprávního hlediska přijatelným způsobem vypořádaly.
10. Názor nezletilých (nyní ve věku 12 a 15 let), vyjádřený během pohovorů v nalézacím i odvolacím řízení, byl oběma soudy pečlivě hodnocen, přičemž s ohledem na obsah a způsob vyjádření obou nezletilých bylo vyloučeno, že by byl jejich postoj ovlivněn první vedlejší účastnicí, jak namítal stěžovatel. Oba soudy podrobně vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů dospěly k závěru o vhodnosti zúžení běžného styku stěžovatele s nezletilými toliko na jeden víkend v měsíci, když poukázaly zejména na to, že nezletilé vnímají styk se stěžovatelem jako formální povinnost, mají pocit, že se jim nedostává jeho pozornosti ani ohledů na jejich vlastní potřeby a zájmy, nevyhovuje jim způsob jeho "spartánské výchovy" a styk v podobě, v jaké je se stěžovatelem realizován, je nijak nenaplňuje (blíže viz bod 25 odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 31 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud vnímá, že stěžovatel z osobního pohledu pociťuje nastavenou úpravu běžného styku jako nedostatečnou či nespravedlivou, s ohledem na výše nastíněné meze vlastního přezkumu však není povolán pečlivě zdůvodněné závěry soudů, kterým předcházelo dostatečné dokazování, jakkoliv přehodnocovat.
11. Totéž platí i v případě druhé stěžovatelovy námitky, jež se týká soudy stanoveného místa předávání nezletilých. I zde totiž odůvodnění napadených rozhodnutí dostojí požadavkům, jež na ně klade ústavní pořádek, když obsahují podrobné a rozumné vysvětlení toho, proč za daných okolností věci lze považovat za přiměřené ponechání nastaveného modelu předávání nezletilých. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení totiž vyplynulo, že skutečnost, že stěžovatel pro nezletilé dojíždí, je důsledkem změny jeho bydliště, naopak bydliště nezletilých zůstalo stejné; nejde tedy o situaci, kdy by jeden z rodičů doplácel na chování druhého rodiče, který se bez předchozí domluvy odstěhoval s nezletilými, nadto do velmi velké vzdálenosti od jejich původního místa bydliště (jak tomu bylo kupř. ve věci rozhodnuté usnesením ze dne 12. 3. 2014
sp. zn. IV. ÚS 197/14
, na které odkázal i krajský soud). Rovněž ostatní důvody, jimiž soudy podpořily svůj závěr o přiměřenosti pravidel realizace styku (viz bod 25 odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 30 odůvodnění rozsudku krajského soudu), nelze považovat za nijak vybočující z mezí ústavnosti.
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu