Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 351/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené d (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, proti stěžovateli je spolu se dvěma dalšími podezřelými vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), c) , , ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2020 č. j. GŘC-232-61/ČJ-2020-835130 Generální ředitelství cel, odbor pátrání Brno, rozhodlo podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění bytu stěžovatele v katastrálním území Záběhlice a souvisejících nemovitostí jako náhradní hodnoty za vyčíslené výnosy z trestné činnosti, které se zatím orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit. Krajský sodu v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení o zajištění.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro postup podle § 79g odst. 1 trestního řádu nebyly splněny zákonem předpokládané hmotněprávní, ani procesní podmínky. Policejní orgán přistoupil k zajištění nemovitosti stěžovatele jako náhradní hodnoty za nástroj nebo výnos z trestné činnosti podle § 79g trestního řádu, znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, však škoda není, výše škody tak nemůže být podkladem pro jakýkoliv zajišťovací úkon v posuzovaném trestním řízení. Stran procesních podmínek stěžovatel namítá, že nebyl dán předchozí souhlas místně příslušného státního zástupce. Trestného jednání se měla dopustit společnost CE WINES, s. r. o., která měla v období od září do listopadu 2016 sídlo v obvodu působnosti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1. K výkonu dozoru byl proto příslušný státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, nikoli Krajského státního zastupitelství v Brně. Porušení svého práva na zákonného soudce stěžovatel spatřuje v tom, že příslušným k rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti proti zajištění jeho nemovitosti byl s ohledem na místní příslušnost dozorujícího státního zástupce Městský soud v Praze, resp. Obvodní soud pro Prahu 1.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle které je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze ty nejzávažnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i y. Zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srv. nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srv. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srv. nález

sp. zn.

ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].

10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad ( y a y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení.

11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil především na to, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, a dospěl k závěru, že stížnostní námitky jsou zjevně neopodstatněné.

12. Ve vztahu k hmotněprávním námitkám Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve svém rozhodnutí o zajištění vysvětlil, že předpokládaná částka výnosů z trestné činnosti činí 5 246 178,53 Kč, přičemž částku se doposud nepodařilo zajistit, zejména z důvodu, že finanční prostředky byly v průběhu času spotřebovány nebo přeměněny v dosud nezjištěné hodnoty. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení považují odčerpání výnosů z trestné činnosti za jeden z hlavních cílů trestního řízení, umožňuje totiž zaručit, aby se trestná činnost nevyplácela, a k tomu, že výnosy nebylo možné zajistit, přistoupily orgány činné v trestním řízení k zajištění náhradní hodnoty. Ústavní soud považuje uvedené závěry za udržitelné; rozhodnutí má zákonný podklad a Ústavní soud jej nepovažuje za svévolné. Pokud jde o příslušnost rozhodujícího orgánu, resp. dozorujícího státního zástupce, se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal Krajský soud v Brně, přičemž Ústavní soud jeho závěry neshledává neudržitelnými.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu