Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3532/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti T. G., zastoupeného Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 97C, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2020 č. j. -241, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. února 2020, č. j. -168 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. května 2019, č. j. -96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle y a právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek podle d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. -168, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 5. 2019, č. j. -96, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci v původním řízení J. Ž. částku ve výši 1 300 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení.

3. Proti rozhodnutím nižších soudů brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady nevymezení podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť nebyla splněna povinnost vymezit způsobem předvídaným v ve vazbě na , (dále jen " "), předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně dovolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného nebo procesního práva. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve rekapituluje předchozí stav řízení. Civilnímu řízení zahájenému žalobcem před Okresním soudem v Šumperku předcházelo řízení trestní, ve kterém byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zpronevěry. V rámci trestního rozsudku Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným, že na základě plné moci ze dne 29. 6. 2015, vydané vlastníkem nemovitosti K. M., uzavřel s kupujícím, poškozeným J. Ž., smlouvu o koupi nemovitých věcí datovanou ke dni 30. 6. 2015. Dle názoru stěžovatele se v nyní projednávané (civilní) věci soud prvého stupně zcela spolehl na skutkový stav, který byl zjištěn v trestním řízení a žádnou přidanou aktivitu při svém rozhodování nevyvinul, pouze převzal závěry trestního soudu, tyto konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by přihlédl k argumentaci stěžovatele, či k důkazům jím navrhovaných (především výslech K. M., oprávněného vlastníka předmětné nemovitosti). S navrhovanými důkazy se nevypořádal ani soud odvolací, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel v této souvislosti opětovně rekapituloval skutková tvrzení, jež se stala obsahem jeho odvolání a dovolání. Přístup civilních soudů byl ryze formalistický a povrchní.

5. Jako hrubý zásah do majetkového práva stěžovatele, tak vnímá stěžovatel situaci, kdy obecné soudy přiřkly panu Ž. nárok na úhradu částky ve výši kupní ceny movitého vybavení bytu, ač mezi stěžovatelem a panem Ž. byla řádně uzavřena smlouva kupní a stěžovatel veškeré své povinnosti z ní vyplývající splnil. Rozhodnutími soudů výše jmenovaných tak došlo k situaci, kdy stěžovatel nemá movitých věcí, které prodal panu Ž. a současně má bez jakéhokoliv opodstatněného důvodu vyplácet panu Ž. kupní cenu ve výši 500 000 Kč zpět.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se stížností směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro vady návrhu. V této souvislosti si proto Ústavní soud opatřil předmětné dovolání ze soudního spisu civilních soudů. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatel dostál své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v ve spojení s , došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích y. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem (viz bod 13 a násl. tohoto usnesení).

9. Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutím Nevyššího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo, resp. že stěžovateli nebyl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel skutečně dovolací důvod nevymezil tak, jak zákon požaduje.

10. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatele v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka měla být dle jeho názoru posouzena jinak, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se mělo jednat. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně zjevně chybí.

11. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována ( ). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být ( ). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d".

12. Návrh stěžovatele je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle .

13. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřujícím proti ostatním rozhodnutím. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutím krajského a okresního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatel totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu na místě odmítnout podle .

14. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod ( ani y).

15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele z části jako nepřípustný návrh podle , z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu