Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 613/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. U., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Karlem Schellem, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -517 ze dne 17. 12. 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -474 ze dne 8. 9. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -430 ze dne 2. 6. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále jen "").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle ve spojení s (dále též "tr. zákoník"). Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, a to blíže specifikovaného nože. Současně bylo rozhodnuto o nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v žádném případě nešlo o pokus vraždy spáchaný s rozmyslem dle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, když k napadení poškozeného došlo v afektu. Posouzení skutku soudy tak nebylo dle názoru stěžovatele správné, přičemž soudy jeho obhajobu ignorovaly. Za nepřiměřeně přísnou pak stěžovatel označil výši uloženého trestu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (y), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení motivu a okolností spáchání trestného činu stěžovatelem je proto výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné vybočení soudů z kautel spravedlivého procesu při tomto hodnocení, anebo jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud neshledal.

Soudy všech stupňů se s námitkami vznesenými v ústavní stížnosti již řádně vypořádaly. Zvláště krajský soud ozřejmil, které konkrétní momenty jednání stěžovatele vypovídají o tom, že šlo o pokus vraždy s rozmyslem, a nikoli o pokus vraždy prosté, resp. proč toto jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud v té souvislosti především poukázal na stupňující se zášť vůči osobě poškozeného, která nakonec (po předchozím fyzickém konfliktu) vyústila v přesvědčení stěžovatele, že je s poškozeným třeba skoncovat. Ostatně své odhodlání zabít poškozeného krátce před jeho napadením stěžovatel sdělil své někdejší družce (a matce společného dítěte), která jej opustila a navázala poměr s poškozeným. Jak přitom postřehl Nejvyšší soud, jenž se ve svém usnesení této problematice rovněž zevrubněji věnoval (body 20 až 23), nešlo toliko o "silácké" prohlášení. Stěžovatel naopak jednal uvědoměleji, což dokládá jak opakované hledání osoby, která by takový útok provedla, tak i opakované vyhrožování. Ke kontaktu obou aktérů pak nedošlo náhodně, ale po cíleném vstupu obviněného do domu, kde se poškozený v daný okamžik nacházel. Tyto úvahy soudů pokládá Ústavní soud za racionální, srozumitelné, přesvědčivé a mající oporu v provedeném dokazování, a tím i za prosté ústavně zapovězené libovůle.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že soudy ignorovaly jeho obhajobu. Soudy ji bez odezvy neponechaly a přiléhavě vyložily, proč verzi skutkového děje, předestřené stěžovatelem, nepřisvědčily. Odvolací soud postřehl, že stěžovatel se o údajném použití chvatu v podobě tzv. kravaty ze strany poškozeného ve svém původním líčení konfliktu, jež se prakticky zcela shodovalo s tím, jak celé napadení popsal sám poškozený, vůbec nezmínil (srov. bod 20 napadeného usnesení vrchního soudu).

Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, potažmo soudům vyšších stupňů, nepřiměřenou výši uloženého trestu odnětí svobody, dlužno připomenout, že tento trest byl stěžovateli vyměřen při samotné spodní hranici trestní sazby uvedené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Porovnání polehčujících a přitěžujících okolností a dalších poměrů stěžovatele soudům neumožnilo použít institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To již proto, že stěžovatel se svého činu dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za velmi obdobné jednání, kvalifikované jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a spočívající opět v útoku nožem (trestní věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. ).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu