Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 148/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, P. O. Box 50, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem, sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2020 č. j. -35 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2019 č. j. -51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, a 2) Městské správy sociálního zabezpečení Brno, sídlem Veveří 5, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména d, jakož i jeho právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem vedlejších účastnic, který měl spočívat ve vyřazení stěžovatele z evidence pojištěnců, neboť žaloba byla podána po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty k podání zásahové žaloby.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatel vzhledem ke všem skutkovým okolnostem věci musel nejpozději dne 20. 7. 2017 vědět o svém vyřazení z registru pojištěnců. Subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tedy počala běžet nejpozději tímto datem, a stěžovatelova žaloba ze dne 24. 5. 2019, doručená krajskému soudu dne 28. 5. 2019, tak byla podána opožděně.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že jeho žaloba proti nezákonnému zásahu byla včasná, neboť správní soudy pochybily při posouzení druhu nezákonného zásahu, proti němuž stěžovatel brojil. Dle stěžovatele nešlo o zásah, který již byl ukončen, a pouze trvají jeho důsledky, nýbrž jde o zásah trvající. Stěžovatel má za to, že oba soudy hodnotily zásah vedlejších účastnic vůči němu toliko z administrativního hlediska a nezabývaly se dopadem tohoto zásahu do sféry stěžovatele, zejména do jeho práva na zabezpečení ve stáří, které bude dotčeno nejen pouze v době, kdy došlo k vyřazení stěžovatele ze seznamu pojištěnců, nýbrž po celou dobu, co není v seznamu pojištěnců veden. Stěžovatel má dále za to, že i kdyby soudy správně posoudily tvrzený nezákonný zásah jako skončený, nebyly by přesto splněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro její opožděnost, neboť tato skutečnost není v rámci soudního řízení postavena najisto, a v pochybnostech by se mělo postupovat spíše ve prospěch stěžovatele, tím spíše, že ani jedna z vedlejších účastnic opožděnost žaloby nenamítala.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002

sp. zn.

(N 156/28 SbNU 401) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě pátéy, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003

sp. zn.

(N 129/31 SbNU 159) a další].

7. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci krajského soudu, který na základě obsahu správního spisu druhé vedlejší účastnice (obsahující písemnost Vyřazení z registru pojištěnců ze dne 8. 6. 2017, záznam z jednání stěžovatele a kontrolní pracovnice druhé vedlejší účastnice ze dne 18. 7. 2017 a emailovou komunikaci stěžovatele s kontrolní pracovnicí druhé vedlejší účastnice) konstatoval, že stěžovatel se o svém vyřazení z registru pojištěnců dozvěděl nejpozději 20. 8. 2017, kdy v emailu výslovně uváděl, že nesouhlasí s tím, že od 8. 6. 2017 není evidován v registru pojištěnců, subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle tak uplynula nejpozději dne 20. 10. 2017, tedy téměř dva roky před podáním žaloby.

9. Tvrdí-li stěžovatel, že jde o zásah trvající, nic takového v žalobě neuvedl, k povaze namítaného zásahu se vůbec nevyjádřil. Nejvyšší správní soud se nicméně ke kasační námitce stěžovatele uvedenou otázkou zabýval a dovodil, že vyřazení z registru pojištěnců je jedinečným (tj. neopakovatelným) faktickým úkonem - samotné vyřazení z povahy věci ani nemůže přetrvávat po delší dobu, dlouhodobým následkem je pouze stav, kdy osoba není vedena v registru pojištěnců, což je však pouze zřejmým a nutným následkem toho, že byla z tohoto registru vyloučena, vyřazení z tohoto registru je tak jednorázovým zásahem. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 15. 5. 2018

sp. zn.

(N 94/89 SbNU 387), dostupný na http://nalus.usoud.cz], a poukázal na rozdíl mezi trvajícím zásahem spočívajícím v udržování protiprávního stavu a jednorázovým úkonem, byť i s trvajícími důsledky.

10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelem podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu