Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 580/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. V. a 2) K. V., zastoupených Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou, sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2020 č. j. -502, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2017 č. j. -84 a proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12. prosince 2016 č. j. -28, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") přiznal druhé stěžovatelce osvobození od soudních poplatků z žaloby proti soudkyni tohoto okresního soudu Mgr. Haně Stehlik Vodrážkové a soudcům Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") JUDr. Tomáši Kučerovi, JUDr. Gordaně Burianové, JUDr. Jaroslavě Vítové a ustanovil jí zástupce z řad advokátů JUDr. Zdeňku Mužíkovou, advokátku se sídlem Husovo nám. 44/31, Beroun.

3. Usnesení okresního soudu v části, ve které byla druhé stěžovatelce ustanovena advokátka JUDr. Zdeňka Mužíková, napadli druhá stěžovatelka a její otec (první stěžovatel) odvoláním. Krajský soud usnesení okresního soudu v napadené části o ustanovení advokáta změnil tak, že zástupcem stěžovatelky se neustavuje JUDr. Zdeňka Mužíková (I. výrok), odvolání prvního stěžovatele odmítl (II. výrok) a rozhodl, že soudkyně okresního soudu Mgr. Daniela Jandová není vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. (III. výrok). První výrok odůvodnil krajský soud tím, že ustanovená advokátka zastupovala v minulosti prvního stěžovatele v řízení o úpravu péče o tehdy nezletilou druhou stěžovatelku. Z důvodu narušení důvěry mezi právní zástupkyní a prvním stěžovatelem došlo ze strany prvního stěžovatele k vypovězení plné moci. Za tohoto stavu krajský soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky, za kterých by ustanovená právní zástupkyně byla povinna odmítnout poskytnutí právních služeb. Odvolání podané prvním stěžovatelem, který nebyl účastníkem řízení, krajský soud odmítl, neboť první stěžovatel nebyl k jeho podání aktivně legitimován. Z obsahu spisu měl krajský soud za zjištěné, že pochybnosti o podjatosti soudkyně Mgr. Daniely Jandové nelze opřít o žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce předpokládané v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti III. výroku usnesení krajského soudu podle věta první ve spojení s zastavil (I. výrok) z důvodu absence funkční příslušnosti Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o vyloučení soudců okresního soudu. Ve zbytku dovolací soud dovolání odmítl (II. výrok), a to v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu pro objektivní nepřípustnost [ ] a v části směřující proti I. výroku usnesení krajského soudu pro existenci vad, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezili důvod dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s výrokem dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a vyjadřují své přesvědčení, že první stěžovatel byl účastníkem řízení, jeho odvolání tak nemohlo být krajským soudem z důvodu nedostatku aktivní legitimace odmítnuto. Z obsahu dovolání je dle stěžovatelů zřejmé, že nesouhlasí s výrokem o nevyloučení soudkyně a žádají jeho změnu, řídili se přitom poučením, že proti usnesení krajského soudu lze podat dovolání. Stěžovatelé mají za to, že skutečnosti týkající se možné podjatosti soudkyně Mgr. Daniely Jandové ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech nabývají takové intenzity, že zakládají pochybnost o její nepodjatosti. Vztah stěžovatelů a soudkyně Mgr. Daniely Jandové přesáhl podle stěžovatelů meze čistě profesionálního vztahu mezi soudcem a účastníky řízení, neboť se soudkyní řešili v průběhu řízení různé vyhrocené situace a podali na ni několik trestních oznámení a žalob. Nevyloučením soudkyně Mgr. Daniely Jandové pro podjatost bylo tedy podle stěžovatelů porušeno jejich právo na posouzení věci nezávislým a nestranným soudem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 12 až 15) přípustná není.

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

9. Nejvyšší soud prvním výrokem zastavil řízení o dovolání proti třetímu výroku krajského soudu o tom, že soudkyně Mgr. Daniela Jandová není vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. . Nejvyšší soud poukázal na , podle kterého o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. Vzhledem ke skutečnosti, že funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím neupravuje, dovodil Nejvyšší soud nedostatek své funkční příslušnosti, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní deficity napadeného unesení, ve kterém Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, když se neomezil na pouhý odkaz na zákonná ustanovení a ve stručném odůvodnění nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k zastavení řízení. Závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. , ze dne 29. 11. 2018 č. j. -83 či ze dne 28. 1. 2020 č. j. -79). Napadené usnesení Nejvyššího soudu neodporuje ani žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy pátéy (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 7. 2020). Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelů proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

10. To platí i pro část ústavní stížnosti směřující proti II. výroku dovolacího soudu, kterým bylo dovolání prvního stěžovatele pro nedostatek aktivní legitimace odmítnuto. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že první stěžovatel nebyl účastníkem řízení před okresním soudem, proto Nejvyšší soud nepochybil, odmítl-li dovolání proti výroku krajského soudu o odmítnutí odvolání prvního stěžovatele jako objektivně nepřípustné podle 238 odst. 1 písm. e) , když podle citovaného ustanovení není dovolání podle přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle

11. Stejně tak nelze ničeho vytknout postupu Nejvyššího soudu, který shledal, že ve vztahu k prvnímu výroku usnesení krajského soudu o neustanovení advokátky stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezili důvod dovolání, pročež v této části dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Na nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ), nic nemůže změnit tvrzení stěžovatelů, že z obsahu dovolání je zřejmé, že s výrokem o nevyloučení soudkyně nesouhlasí a žádají jeho změnu. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

12. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení krajského a okresního soudu.

13. Neuvedli-li stěžovatelé, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti I. výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se zástupcem druhé stěžovatelky neustanovuje advokátka JUDr. Mužíková, ani neuplatnili způsobilý dovolací důvod a neumožnili tak Nejvyššímu soudu, aby se zabýval jejím dovoláním, Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v větě první , neboť nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, tedy nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz o. s. ř). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti prvnímu výroku usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu považovat za přípustnou. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že krajský soud prvním výrokem vyhověl odvolání druhé stěžovatelky, která nesouhlasila s ustanovením advokátky JUDr. Mužíkové. Není tak zjevné, proč se stěžovatelé zrušení usnesení okresního soudu a prvního výroku usnesení krajského soudu domáhají.

14. Podali-li stěžovatelé proti druhému výroku krajského soudu o odmítnutí odvolání prvního stěžovatele nikoli žalobu pro zmatečnost, nýbrž dovolání, je ústavní stížnost v této části taktéž nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( ). Právě žaloba pro zmatečnost je procesním institutem koncipovaným jako mimořádný opravný prostředek sloužící k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze podle napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle , nebo podle a ). Vzhledem k tomu, že druhým výrokem napadeného usnesení krajského soudu bylo odvolání stěžovatele odmítnuto podle , je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána , posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Spatřoval-li tedy první stěžovatel procesní pochybení v postupu krajského soudu, kterým mu byl odepřen přístup k projednání odvolání, měl tyto námitky uplatnit právě v žalobě pro zmatečnost.

15. Stejně jak je nepřípustná ústavní stížnost směřující proti třetímu výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Mgr. Daniela Jandová není vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. . Ústavní soud setrvale judikuje, že rozhodnutí nadřízeného soudu podle o tom, že není dán důvod vyloučení soudce podle , obecně nebrání tomu, aby byla námitka podjatosti vznesena i v dalších fázích řízení, jakož i v řízeních o opravných prostředcích. Předmětem rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti se proto posouzení této námitky může stát teprve poté, co bude řízení ve věci samé skončeno, nebo kdy bude rozhodnuto o takovémto opravném prostředku (např. usnesení ze dne 18. 1. 2017

sp. zn.

, usnesení ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 17. 9. 2019

sp. zn.

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto rozhodné, že ve věci k okresnímu soudu podané žaloby druhé stěžovatelky proti soudkyni Mgr. Haně Stehlik Vodrážkové a soudcům JUDr. Tomáši Kučerovi, JUDr. Gordaně Burianové, JUDr. Jaroslavě Vítové o náhradu škody za nesprávné rozhodnutí ve věci resp. dosud nebylo rozhodnuto. Napadený třetí výrok usnesení krajského soudu tedy v daném případě nelze považovat za konečně rozhodnutí ve věci stěžovatelů, kterým zůstávají další prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost proto byla podána předčasně a je nepřípustná, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k rozhodnutím o podjatosti soudců (srov. například usnesení ze dne 13. 10. 2017

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 10. 2017

sp. zn.

či usnesení ze dne 18. 1. 2017

sp. zn.

).

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu