Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1870/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské se sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020 č. j. -528, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2019 č. j. -508 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 10. 2018 č. j. -465, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené d (dále jen "") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu zaručené y, Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka dále namítá porušení zákazu diskriminace zaručeného Úmluvy a porušení základních principů zakotvených v y a y (dále jen "").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v pozdějším znění (dále jen "), určení, že stát je vlastníkem pozemků parc. č. 825, parc. č. st. 214 (jehož součástí je stavba č. p. 282), parc. č. 172, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 (jehož součástí je stavba č. p. 140) a parc. č. 170 v katastrálním území Ryžoviště. Měla za to, že převod vlastnictví těchto pozemků na obec Rýžoviště pod sankcí absolutní neplatnosti vylučovaly blokační paragrafy zvláštních restitučních zákonů. Právní zájem stěžovatelky na posouzení věci spočívá v tom, že pokud by soudy v řízení o žalobě určily, že stát je vlastníkem těchto nemovitostí, stěžovatelka by vůči němu uplatnila nárok na jejich vydání. Okresní soud v Bruntále v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

3. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve vztahu k pozemkům parc. č. st. 214 a parc. č. 172 v k. ú. Ryžoviště stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období ( ) jejich vlastníkem, neboť dle v řízení učiněných zjištění vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo (a přešlo) ve prospěch obce Ryžoviště již dne 7. 3. 1940 a stěžovatelka svůj nárok k těmto pozemkům neuplatnila postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Ohledně těchto nemovitostí tedy stěžovatelka není oprávněnou osobou ( ), a není tudíž ani aktivně legitimována k požadovanému určení vlastnického práva státu podle Ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště, jež v roce 1956 Náboženská matice darovala Československému státu, stěžovatelka věcnou legitimaci k podání určovací žaloby nepostrádá (byla původním vlastníkem těchto pozemků a pozemky přešly na stát v rozhodném období). Tyto předmětné pozemky ovšem za splnění podmínek , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti ) z vlastnictví státu do vlastnictví obce Ryžoviště, na čemž nemohl nic změnit ani (později přijatého) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako "").

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěrům obecných soudů, u nichž je dle stěžovatelky nesporné, že stěžovatelka byla alespoň po část rozhodného období jejich vlastníkem a své vlastnické právo pozbyla až v padesátých letech dvacátého století úkony Náboženské matice, nebrojí proto proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. 214. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že tyto pozemky přešly v souladu se na obec Rýžoviště. Obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda předmětné pozemky mají charakter historického obecního či církevního majetku. Pokud se jednoznačně jednalo o historický církevní majetek, bylo třeba postupovat podle Náboženská matice v padesátých letech převedla na stát majetek stěžovatelky protizákonně, jedná se proto o majetkovou křivdu ve smyslu

6. V posuzovaném případě dochází dle stěžovatelky ke kolizi jejího legitimního očekávání na vydání původního majetku, jehož byla v rozporu s demokratickými principy zbavena na úkor státu, a práva obce Rýžoviště na zachování současného vlastnického práva. S touto argumentací stěžovatelky se obecné soudy vůbec nevypořádaly a jejich závěry jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srv. nálezy

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn. a usnesení

sp. zn.

); Nejvyšší soud navíc vykládá nález

sp. zn.

zcela nesprávně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že restituční nárok nepodléhá ochraně zaručené y.

7. Stěžovatelka dále považuje za zmatený závěr odvolacího soudu v bodu 20 napadeného rozsudku, ze kterého dle stěžovatelky vyplývá, že byla povinna uplatnit svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. ve vztahu ke všem pozemkům. Namítá, že pozemky parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště nebyly předmětem nacistické konfiskace. Závěr odvolacího soudu, že v roce 1956 nebyla vlastníkem předmětných pozemků, neodpovídá dle stěžovatelky provedenému dokazování.

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

10. Ústavní soud v tomto rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně odkazů na dle stěžovatelky relevantní judikaturu.

12. Předně je třeba zdůraznit, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 825, parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. 170 v k. ú. Ryžoviště, dospěly všechny obecné soudy k závěru, že byly alespoň část období ve vlastnictví stěžovatelky a že úkony Náboženské matice v padesátých letech skutečně došlo k majetkové křivdě ve smyslu (k argumentaci odvolacího soudu v tomto směru viz body 22 a 33 napadeného rozsudku). Proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. 214 stěžovatelka nebrojí. Jediným sporným pozemkem co do výše uvedeného závěru stran jeho vlastnictví stěžovatelkou po dobu alespoň části rozhodného období proto zůstává pozemek parc. č. 172, u nějž k tomuto skutkovému závěru dospěl odvolací soud a Nejvyšší soud jeho zjištění aproboval. Odvolací soud svůj skutkový závěr odůvodnil, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů vyjma excesů, o který se v posuzované věci nejedná.

13. U předmětných pozemků obecné soudy vysvětlily, že ačkoli Náboženská matice tyto pozemky protiprávně darovala státu, pozemky za splnění podmínek přešly k 24. 5. 1991 na obec Rýžoviště ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s nemovitostmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě. Bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo zvoleno řešení nezahrnující obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

14. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává z ústavního hlediska udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, a to ani v restitučních věcech. Se stěžovatelkou citovanou judikaturou se již obecné soudy vypořádaly, Ústavní soud tedy pouze opakuje, že nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a sp. zn. , ani usnesení

sp. zn.

závěrům obecných soudů neodporují.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu