Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1189/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SG AUTO, s. r. o., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. -35 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 8. 2019 č. j. -157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti nezákonnému zásahu Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště Pardubice, spočívajícího v nezákonném zadržování nesporné části nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ačkoli k ukončení nezákonného zásahu došlo vyplacením části zadržených nadměrných odpočtů dne 16. 2. 2018, o nezákonnosti postupu správce daně se stěžovatelka dozvěděla až vydáním nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2019 (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), do té doby byla rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu sjednocena a ustálena na opačném právním názoru. Subjektivní dvouměsíční lhůta je dle stěžovatelky extrémně krátká a upřednostňuje právní jistotu státu nad zájmy jednotlivců. Stěžovatelka má za to, že by subjektivní lhůta měla být soudy vykládána mimořádně pečlivě a s přihlédnutím k ochraně práv jednotlivců. Výše uvedené zlomové rozhodnutí Ústavního soudu by mělo být důvodem pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby a zahájení soudního řízení v případě, že je zachována lhůta objektivní. Stěžovatelka uzavírá, že výklad počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu provedený obecnými soudy byl přepjatě formalistický a nesprávný. Procesní předpisy k ochraně práv je nutno vykládat takovým způsobem, aby byly v praxi účinné, tedy aby zajišťovaly ochranu. Je-li k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práv osoby, která se této ochrany domáhá.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatelky, že vydáním nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2019 došlo k obnově subjektivní lhůty k podání správní žaloby, neboť se jedná o zásadní změnu předchozí ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti však stěžovatelka pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení, a uplatňuje argumenty, se kterými se Nejvyšší správní soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud jeho závěry shledává udržitelnými.

9. Podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího správního soudu změna judikatury vrcholných soudů působí retroaktivně v tom smyslu, že soudy mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí vrcholného soudu postupovat podle nově zaujatého právního názoru ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních. Nový právní názor je aplikovatelný i na skutečnosti, které nastaly před vydáním předmětného soudního rozhodnutí. Změna či zpřesnění judikatury není nicméně dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním rozhodnutí vrcholného soudu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba (srv. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017 č. j. - 29, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz, a obdobně nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 3. 2004 a

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2004).

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu