Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 162/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lindův Dvůr, a. s., se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Petrem Čechurou, advokátem se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020 č. j. -171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") a právo na ochranu vlastnického práva podle y. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se navrhovatel Mgr. Kašpar (dále jen "navrhovatel") domáhal vůči stěžovatelce (v postavení další účastnice) zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 10. 2019 č. j. -160 rozhodl, že vstup společnosti AB Consult Czech s. r. o. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky se nepřipouští (výrok I.) a řízení zastavil (výrok II.). Dále rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 36 386 Kč (výrok III.). V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se jako kvalifikovaný akcionář domáhal zmocnění ke svolání valné hromady další účastnice podle zákona o obchodních korporacích (návrh ze dne 30. 9. 2015). Ještě před zahájením jednání dne 3. 10. 2019 však navrhovatel vzal návrh zpět. Vzhledem k tomu soud řízení podle , 3, a 4 zastavil a o náhradě náklad rozhodl podle .

3. O odvolání navrhovatele proti citovanému nákladovému výroku III. usnesení Městského soudu v Praze rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že jej v daném rozsahu změnil a určil, že stěžovatelka je povinna nahradit navrhovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 228 Kč (výrok I). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení účelně vynaložených navrhovatelem před odvolacím soudem ve výši 2 238,50 Kč (výrok II). Změnu v posouzení otázky míry zavinění na zastavení řízení v kontextu práva na náhradu nákladů řízení soud odůvodnil tím, že stěžovatelka zcela uspokojila navrhovatelem uplatňovaný nárok ještě před zahájením jednání Městského soudu v Praze. Stěžovatelka na valné hromadě dne 17. 1. 2018 vyčerpala program jednání, který požadoval navrhovatel, resp. "který by měl být na programu mimořádné valné hromady, k jejímuž svolání se domáhá udělení zmocnění". Navrhovatel se tedy domohl uplatňovaného nároku a vzhledem k tomu, že byl plně uspokojen a nemohl by již být ve věci úspěšný, důvodně podaný návrh vzal zpět.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právní závěry vrchního soudu. Namítá, že vrchní soud nedostatečně prostudoval spisový materiál a rozhodoval na základě vlastních domněnek, které však nemají oporu ve spisové dokumentaci. Tvrdí, že navrhovatel trval na projednání věci, ačkoliv měl povědomí o konání valné hromady. Na výzvy soudu navrhovatel reagoval tím, že stále (již bezdůvodně) trval na svém návrhu. Stěžovatelka se nadto snažila prokázat, že navrhovatel nebyl ve věci aktivně legitimován k podání návrhu, avšak k řešení této otázky již v řízení nedošlo.

5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatelky s jejich rozhodovací činností. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však vrchní soud v nyní posuzované věci nedopustil. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud nadto není oprávněn k přezkumu skutkových závěrů obecných soudů, a to tím spíše, jestliže stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu vlastní (zcela odlišný) náhled na skutkový děj a z něj vyvozuje vlastní závěry.

7. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu