Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 550/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondřejem Říhou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na osobní svobodu podle , odst. 2 a odst. 5 y a také byl v jeho věci porušen princip právní jistoty podle y.

2. Z ústavní stížnosti a z dokumentů k ní přiložených vyplývá, že ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu a současně podle § 71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Městský soud dospěl k závěru, že důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu u stěžovatele i nadále trvají a vazbu nelze nahradit jiným opatřením, neboť nadále panuje důvodná obava, že by stěžovatel mohl uprchnout, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a to zejména s ohledem na jeho výši. Stěžovatel je navíc občanem Ruské federace, v České republice nemá oficiální příjmy a nemá zde ani pevný vztah.

3. K námitce stěžovatele, že v jeho případě došlo k překročení prekluzivní tříměsíční lhůty k rozhodnutí o vazbě ve smyslu § 72 odst. 1 tr. řádu a měl by být tedy neprodleně propuštěn z vazby na svobodu, městský soud uvedl, že byť v jednom ze svých předchozích rozhodnutí při posuzování usnesení o vzetí stěžovatele do vazby nesprávně zamítl jeho stížnost pro opožděnost (protože v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vycházel z toho, že lhůta pro podání stížnosti počíná běžet od vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného a nikoliv až od doručení opisu usnesení), přesto tehdejší prvostupňové rozhodnutí o naplnění vazebních důvodů městský soud věcně přezkoumal (kdy důvody vazby u stěžovatele trvaly). Proto lze i přes zmíněné formální pochybení pro účely dodržení lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 tr. řádu vycházet z toho, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. o vzetí stěžovatele do vazby nabylo právní moci až dne 12. 11. 2019, totiž ve spojení s usnesením městského soudu jako soudu stížnostního. Pokud tedy další rozhodování o trvání stěžovatelovy vazby následovalo až dne 7. 2. 2020, byla lhůta tří měsíců pro toto rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 tr. řádu podle městského soudu zachována a nedošlo tak objektivně k žádnému nepřípustnému prodloužení doby trvání vazby.

4. S touto argumentací městského soudu se ztotožnil vrchní soud v ústavní stížností rovněž napadeném usnesení a stěžovatelovu stížnost podanou podle § 141 a násl. tr. řádu zamítl jako nedůvodnou, přičemž odkázal též na od té doby vydaná další rozhodnutí o trvání vazby, v nichž se obecné soudy touto námitkou stěžovatele opakovaně zabývaly.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující; ve zbytku odkazuje na obsah odůvodnění napadených usnesení, která shledal ústavně souladnými.

9. Podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu platí, že "[n]ejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby." Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, tzn., že pro výše popsané pochybení městského soudu při posuzování jeho stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo usnesení o vzetí do vazby stěžovatele právní moci již dne 30. 10. 2019. Následovalo-li další posuzování důvodnosti trvání vazby až dne 7. 2. 2020, stalo se tak podle stěžovatele v rozporu s § 72 odst. 1 tr. řádu, tedy až po uplynutí tam zmíněné tříměsíční lhůty.

10. K tomu Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává s přesvědčivou argumentací obecných soudů, že byť městský soud ve svém rozhodnutí o přezkoumání důvodů vzetí stěžovatele do vazby skutečně formálně pochybil, vycházel-li z toho, že stěžovatel danou stížnost podal opožděně, přesto důvody vzetí stěžovatele do vazby věcně přezkoumal, což plyne i z příloh přiložených samotným stěžovatelem k nyní posuzované ústavní stížnosti, kdy stěžovatel ani proti tehdejšímu odůvodnění městského soudu v tomto ohledu ničeho podstatného v ústavní stížnosti nenamítá.

11. Z ústavněprávního pohledu tak lze i podle Ústavního soudu konstatovat, že podmínka pravidelného přezkumu důvodnosti trvání omezení stěžovatelovy svobody institutem vazby byla i v jeho případě splněna, a proto k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele v tomto smyslu z materiálního hlediska nedošlo, když stěžovatel opak v ústavní stížnosti ani důsledně netvrdí. Jak se navíc podává z napadených usnesení obecných soudů, v dané věci bylo o důvodnosti dalšího trvání vazby později opakovaně rozhodováno, vazební důvody byly shledány a vydaná rozhodnutí byla aprobována i stížnostním soudem.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu