Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 6/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Víta Bárty, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. -508, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. -479 a výrokům III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2016 č. j. -352, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 3 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Podle názoru stěžovatele měly civilní soudy ústavně nesouladným způsobem posoudit otázky související s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a s uplatněním námitky promlčení. Stěžovatel především rozporuje judikaturu obecných soudů, na jejímž základě je za počátek běhu promlčecí doby považován den následující po doručení (oznámení) pravomocného zprošťujícího rozsudku. Současně namítá, že námitka promlčení byla učiněna v rozporu s dobrými mravy. Tím, že obecné soudy uznaly tuto námitku, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky 23 356 829 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. a nesprávným úředním postupem v tomto řízení, přičemž částku 20 000 000 Kč požadoval jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu z výše uvedeného nezákonného rozhodnutí, částky 3 000 000 Kč se domáhal z titulu nesprávného úředního postupu a částku 356 829 Kč požadoval za náklady právního zastoupení, které v souvislosti se svým trestním stíháním vynaložil.

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli zaplatil částku 15 730 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 334 807 Kč řízení zastavil (výrok II), co do částky 23 006 292 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli zaplatil na náhradě nákladů řízení 82 938,80 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. -422 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku III ohledně částky 3 006 292 Kč s příslušenstvím a co do částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 č. j. -454 shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku II, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Praze v pořadí svým druhým, v záhlaví označeným, rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), změnil ve výroku IV tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 1 800 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelovi, aby zaplatil náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

). Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení - aplikované obecnými soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu