Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 356/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti MUDr. Jindřišky Rajnišové a Ing. Jana Rajniše, zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. -158, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2019 č. j. -142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2016 č. j. -94, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 2. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i , a y (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelé jsou vlastníky dvou bytových jednotek v domě v Praze. Jako členové vedlejšího účastníka, který je družstvem, s ním uzavřeli dne 22. 11. 1999 smlouvu, na jejímž základě vedlejší účastník zajišťoval správu společných prostor domu a současně byl povinen, byly-li k tomu splněny další podmínky, vyplácet stěžovatelům ročně poměrnou část prostředků z fondu, z něhož se financovala údržba a opravy a do něhož plynuly příjmy z pronájmu nebytových prostor třetím osobám. Žalobou podanou dne 15. 8. 2008 se stěžovatelé domáhali, aby jim vedlejší účastník z tohoto titulu zaplatil částku 194 055,68 Kč, jež měla představovat finanční prostředky připadající na stěžovatele a získané uvedeným pronájmem v letech 2000 až 2006.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 8. 2016 č. j. -94 byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelé totiž neprokázali, že by vedlejší účastník nevyplacenou část finančních prostředků nepoužil na výdaje související se správou domu a že by tato část proto měla být vyplacena jim. Na nutnost prokázat pravdivost svých tvrzení byli městským soudem upozorněni a podle poučeni o následcích, pokud za tímto účelem neoznačí důkazy. Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost poskytnout stěžovatelům součinnost a umožnit jim nahlédnout do svého účetnictví za účelem vyhledání a označení důkazů k prokázání jejich tvrzení. Přestože v květnu 2014 stěžovatelé obdrželi všechny dokumenty, které si z účetnictví vedlejšího účastníka vyžádali, po celou dobu, co je měli k dispozici a co jim byl znám jejich obsah, nevyhověli výzvě soudu a neoznačili žádný důkaz k prokázání onoho tvrzení.

4. Dále městský soud uvedl, že účetní závěrky vedlejšího účastníka, z nichž byly jím vynaložené náklady na správu domu zjistitelné, byly schvalovány jeho členskou schůzi. Jednotlivých zasedání členských schůzí se účastnili i stěžovatelé, a to buď osobně, nebo prostřednictvím zástupce. Podle předmětné smlouvy veškerá přijatá usnesení členské schůze vedlejšího účastníka týkající se správy domu jsou závazná i pro stěžovatele. Pokud tedy tito nesouhlasili s účetními závěrkami co do jejich správnosti, měli postupovat podle , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a domáhat se určení neplatnosti usnesení členské schůze, kterými byly účetní závěrky schváleny. Platnost usnesení členské schůze družstva může soud přezkoumávat pouze v soudním řízení o určení jeho neplatnosti. Schválením účetních závěrek tudíž členská schůze - se závazností i pro stěžovatele - schválila i náklady vynaložené vedlejším účastníkem na správu domu. Jestliže tato usnesení nebyla napadena, je třeba je považovat za platná.

5. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2019 č. j. -142. Stěžovatelé v odvolání namítali, že není v jejich schopnostech doložit svá tvrzení o tom, že vedlejší účastník v letech 2000 až 2006 nevyužíval prostředky získané od třetích osob za pronájem společných prostor v souladu se svým oprávněním při nakládání s inkasovanými prostředky. K této námitce vrchní soud uvedl, že stěžovatelé předkládali své soupisy odůvodněných výdajů, jež bylo možno v uvedených letech tolerovat jako důvodně uskutečněné výdaje, a všechny ostatní výdaje vedlejšího účastníka považovali za výdaje nedůvodně a nehospodárně vynaložené. Tyto své výpočty nicméně již nesrovnávají s konkrétními peněžními pohyby ve fondu údržby a opravy domu v jednotlivých letech, ačkoli průběh plnění tohoto fondu je významný pro závěry o výši přeplatku, jenž by měl být rozdělen mezi spoluvlastníky.

6. Podle vrchního soudu za situace, kdy hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek bylo podrobeno kontrolní a přezkumné činnosti nejvyššího orgánu družstva a stěžovatelé se ve smlouvě zavázali závěry tohoto orgánu respektovat a nevyužili možnosti korekce schvalovacích rozhodnutí ohledně hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek, nelze odsouhlasení postupu družstva v rámci tohoto hospodaření zvrátit jinak, než prokázat opak. To se však stěžovatelům s ohledem na jimi naznačenou důkazní nouzi nepodařilo pro nedostatek listin a jiných dokladů. I vrchní soud měl zároveň pochybnosti o existenci uplatňovaného nároku, které vycházely ze skutečnosti, že stěžovatelé byli celou řadu let pasivní v domáhání se dokladů o hospodaření vedlejšího účastníka s jejich majetkem, nepožadovali jeho zprávy, ani se tomuto hospodaření nevěnovali v rozpravách na členských schůzích. Konečně nenapadali ani uvedené schvalující závěry členských schůzí o hospodaření vedlejšího účastníka. Teprve až s jeho vstupem do likvidace, odlišně od jiných vlastníků jednotek, vyčíslují své tvrzené nároky za mnoho let zpětně a domáhají se revize.

7. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. -158 zamítl. V rámci svého posouzení uznal, že vrchní soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V některých případech totiž strana ztížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu a má je jen protistrana. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň "opěrné body" skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany. Právě v její neprospěch by byly hodnoceny důkazy, pokud by tuto vysvětlovací povinnost nesplnila. Dovolací soud proto uzavřel, že v posuzované věci to byl vedlejší účastník, kdo měl povinnost řádně vést účetní evidenci a další y prokazující správnost hospodaření. Právě jeho tížila vysvětlovací povinnost. Nesplnil-li ji, vrchní soud měl tuto skutečnost hodnotit v jeho neprospěch. Přesto tento závěr nezakládal důvod vyhovění dovolání, neboť nemění nic na tom, že hospodaření vedlejšího účastníka se společným majetkem bylo podle smlouvy možné zpochybnit toliko v rámci rozhodování členské schůze družstva nebo zákonným postupem v rámci přezkumu již přijatého rozhodnutí členské schůze družstva, k čemuž nedošlo. Rozsudek vrchního soudu tak podle dovolacího soudu byl věcně správný.

III.

Argumentace stěžovatelů

8. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že dovolací soud na jedné straně vyvrátil nesprávný argument vrchního soudu a městského soudu ohledně důkazního břemene, současně však shledal jejich rozsudky věcně správnými z jiného důvodu, v jehož důsledku nárok stěžovatelů stejně není oprávnění. Tento nepředvídatelný názorový obrat dovolacího soudu měl za následek porušení jejich práva na legitimní očekávání, jakož i rovnosti stran. Celý proces se stal pro stěžovatele nesrozumitelným i vzhledem k tomu, že právní vztahy mezi účastníky nejsou vyřešené. Došlo pouze k zamítnutí žaloby z formalistických a ne příliš srozumitelných důvodů.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů i napadenými rozsudky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že i když uvedený soud uznal argumentaci stěžovatelů ohledně rozložení důkazního břemene, vyhovění jejich žalobě bránilo zjištění, že nevyužili možnosti bránit se proti jimi tvrzeným nesprávnostem v hospodaření vedlejšího účastníka žalobou na určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva podle § 242 obchodního zákoníku. Příslušná usnesení členské schůze, jimiž byly schváleny účetní závěrky, nebyla žalobou napadena, a je třeba je proto považovat za správná. Stěžovatelé jejich schválení ostatně sami podpořili. Ústavní soud podotýká, že výše uvedený závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby stěžovatelů, neučinil jen Nejvyšší soud, ale v napadených rozsudcích také vrchní soud a městský soud. Pro stěžovatele proto nemohl být nijak překvapivý či nepředvídatelný. Lze jen dodat, že stěžovatelé předmětný závěr po stránce věcné nijak nerozporují, a ani Ústavní soud v něm neshledává žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle y či jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu