Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 439/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Uhrové, zastoupené advokátem Mgr. Janem Maškem, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2021 č. j. -2340, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a 1) Romana Skřipce, 2) obchodní společnosti KOVO SKŘIPEC s. r. o., sídlem Zábřeh - Václavov 6 a 3) obchodní společnosti Nástrojárna Kovo-Dana s. r. o., sídlem Michelská 966/74, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " "), a to s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména její právo vlastnit majetek podle d (dále jen " ") a právo na soudní ochranu podle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. -2103 vyloučil na návrh prvního vedlejšího účastníka stěžovatelku z výkonu funkce jednatelky druhé vedlejší účastnice s tím, že nesmí po dobu tří let od právní moci tohoto usnesení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tak, že stěžovatelka opakovaně závažným způsobem porušila povinnost péče řádného hospodáře, mimo jiné krácením povinných plateb zdravotního a sociálního pojištění nebo zneužíváním finančních prostředků druhé vedlejší účastnice za účelem sledování prvního vedlejšího účastníka a dalších osob ze soukromých důvodů.

3. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. napadeným rozhodnutím v průběhu odvolacího řízení vydal předběžné opatření, podle něhož se stěžovatelce "zakazuje vykonávat funkci jednatele" druhé vedlejší účastnice, a to do pravomocného skončení odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci samé nařídil již sedm odvolacích jednání, která však byla "vždy bezprostředně před svým konáním zmařena tvrzeným zdravotním stavem nového právního zástupce" stěžovatelky. Dále podotkl, že jakkoliv předběžná opatření zpravidla nařizuje soud prvního stupně, není vyloučeno, aby o nařízení předběžného opatření rozhodl v průběhu odvolacího řízení přímo odvolací soud, vyvstane-li ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), taková potřeba, že je třeba jednat bezodkladně. měl za osvědčené, že stěžovatelka založením třetí vedlejší účastnice v průběhu odvolacího řízení, která bezprostředně konkuruje druhé vedlejší účastnici, a výkonem funkce statutárního orgánu v nich, porušila zákaz konkurence podle , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. o. k."). Současně měl za osvědčené, že stěžovatelka výkonem funkce jednatelky druhé vedlejší účastnice poškozovala na valné hromadě prvního vedlejšího účastníka jako společníka (bod 5 odůvodnění). V odůvodnění rozhodnutí poukázal též na to, že vydání předběžného opatření zvažoval na podnět prvního vedlejšího účastníka již dříve, avšak vzhledem k předpokládanému termínu odvolacího jednání k němu z důvodu procesní ekonomie řízení nepřistoupil.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení o nařízení předběžného opatření nebylo vydáno soudem prvního stupně, ale odvolacím soudem, a to dokonce bez návrhu účastníka řízení. V návaznosti na to uvádí, že "o možnosti jeho vydání neměla ani ponětí", přičemž vydáním předběžného opatření došlo k situaci, kdy druhá vedlejší účastnice nemá osobu, která by mohla vykonávat funkci statutárního orgánu. Napadené rozhodnutí, které bylo vydáno "bez jakéhokoliv předchozího upozornění účastníků řízení", stěžovatelce zcela "odňalo jakékoliv procesní zbraně a učinilo z ní nerovného a znevýhodněného účastníka řízení", čímž "došlo k porušení ústavněprávního principu rovnosti účastníků řízení". Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že předběžné opatření nemohl vydat, neboť jeho obsah je totožný s rozhodnutím ve věci samé.

5. V uvedeném postupu vrchního soudu spatřuje stěžovatelka porušení a y, y, ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle y, práva podnikat podle y, práva na soudní ochranu podle y, práva na rovnost účastníků řízení podle y a práva na veřejné projednání věci a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je v souladu s až právně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), když proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání [ ], ani jiný procesní prostředek ochrany práv podle téhož .

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů ( y). S ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [viz nález ze dne 21. 9. 1999

sp. zn.

(N 126/15 SbNU 203)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013

sp. zn.

(N 191/71 SbNU 279) nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020

sp. zn.

].

8. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá přezkumu rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření je nutné podrobit přezkumu v tzv. omezeném testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení ve svém celku [např. nález ze dne 8. 8. 2013

sp. zn.

(N 144/70 SbNU 347) nebo usnesení ze dne 15. 12. 2011

sp. zn.

]. V rámci tohoto omezeného testu ústavnosti je úlohou Ústavního soudu posoudit, zda rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření bylo vydáno příslušným orgánem státní moci ( y), zda mělo zákonný podklad ( y) a konečně, zda není projevem soudní svévole [nález ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171) nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020

sp. zn.

]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014

sp. zn.

), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední zásah Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 4. 2011

sp. zn.

).

9. Ústavní soud ve světle výše uvedených východisek přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítala, že předběžné opatření vydal coby soud odvolací, a nikoliv soud prvního stupně. Tuto námitku shledal Ústavní soud nedůvodnou. Ustanovení hovoří o možnosti nařízení předběžného opatření "po zahájení řízení", přičemž pod tento pojem lze podřadit rovněž řízení o opravném prostředku (odvolání). Podle navíc pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Již poukázal v bodu 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017

sp. zn.

, v němž Ústavní soud zdůraznil, že "jakkoli zpravidla nařizuje předběžné opatření soud prvního stupně a proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání, není vyloučeno, aby o nařízení předběžného opatření rozhodl v průběhu odvolacího řízení také přímo odvolací soud tehdy, vyvstane-li ve smyslu taková potřeba, a je třeba jednat bezodkladně". Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důvodů bylo předběžné opatření nařízeno, a proč bylo třeba jednat bezodkladně. Již samotná skutečnost, že stěžovatelka právě v průběhu odvolacího řízení založila třetí vedlejší účastnici, v níž též figuruje jako jednatelka, a která svým předmětem podnikání přímo konkuruje druhé vedlejší účastnici, vylučuje závěr o bezdůvodném nařízení předběžného opatření, resp. svévolném postupu vrchního soudu. Přehlédnout nelze ani to, že se uchýlil k nařízení předběžného opatření jako k prostředku ultima ratio, když bezvýsledně (s ohledem na zdravotní stav právního zástupce stěžovatelky) nařídil již sedm odvolacích jednání. Trvání předběžného opatření je navíc omezeno na dobu probíhajícího odvolacího řízení, přičemž z napadeného rozhodnutí (ze dne 28. 1. 2021) vyplývá, že nařídil další odvolací jednání již na 18. 2. 2021 (srov. bod 15 odůvodnění).

11. Obdobně jako v usnesení

sp. zn.

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelkou "lze souhlasit v tom, že v důsledku postupu odvolacího soudu byla zbavena možnosti podat proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření odvolání ... Ústavní soud však v řadě svých rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání ( ), které může být k návrhu zrušeno, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno ( věta první ) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu."

12. Ústavní soud dále upozorňuje na to, že podle , který se podle použije obdobně i při vydání předběžného opatření po zahájení řízení ( ), se ve věci nařízení předběžného opatření rozhoduje bez slyšení účastníků. Již v usnesení ze dne 21. 11. 2008

sp. zn.

pak Ústavní soud zdůraznil, že "protože soud o nařízení předběžného opatření rozhodne bez nařízení jednání a bez provádění dokazování (postupem podle ustanovení ), nemůže stěžovatel již z povahy právní úpravy tohoto řízení argumentovat porušením Listiny". Ani této námitce stěžovatelky tak nelze přisvědčit.

13. K námitce, že nařídil předběžné opatření bez návrhu některého z účastníků řízení, Ústavní soud uvádí, že vydání předběžného opatření nebylo v posuzovaném případě podmíněno návrhem účastníka řízení. Předmětem řízení ve věci samé bylo vyloučení člena statutárního orgánu, přičemž z. o. k. stanovuje, že o tomto vyloučení může soud rozhodnout i bez návrhu. Řízení o vyloučení z výkonu funkce přitom není sporem podle , ale řízením podle zákona o zvláštních řízeních soudních [srov. a z. ř. s.]. Podle z. ř. s. pak platí, že "lze-li zahájit řízení i bez návrhu, lze nařídit bez návrhu i předběžné opatření...". tedy nepochybil, nařídil-li předběžné opatření bez návrhu účastníka, neboť postupoval podle z. ř. s., a teprve podpůrně podle [srov. z. ř. s.].

14. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže zvrátit ani námitka stěžovatelky, že obsah předběžného opaření je totožný s rozhodnutím ve věci samé. Obsahem předběžného opatření je "zákaz vykonávat funkci jednatele" v konkrétně vymezené obchodní korporaci (druhé vedlejší účastnici), a to do pravomocného skončení odvolacího řízení. Předmětem řízení ve věci samé je naproti tomu vydání rozhodnutí, že stěžovatelka nesmí až po dobu tří let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace (srov. § 63 odst. 1 z. o. k. a výrok rozhodnutí krajského soudu). Právní mocí rozhodnutí o vyloučení člena statutárního orgánu pak přestává být osoba, které se rozhodnutí týká, členem statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích (§ 64 odst. 1 z. o. k.), tj. jde o jeden ze způsobů zániku funkce člena statutárního orgánu (ŠUK, P. In ŠTENGLOVÁ, I. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 221). Tento důsledek v případě předmětného předběžného opatření schází. Nad rámec výše uvedeného i argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že jakkoliv by bylo přesnější a v konečném důsledku i srozumitelnější formulovat výrok napadeného rozhodnutí tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost zdržet se výkonu působnosti jednatele v druhé vedlejší účastnici, nejde v žádném případě o nedostatek, který by zakládal důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. To platí tím spíše, může-li Ústavní soud přezkoumávat napadené rozhodnutí toliko omezeným testem ústavnosti (viz shora bod 8).

15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Radovan Suchánek, v.r.

předseda senátu