Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 462/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hofmana, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. ze dne 8. 12. 2021, rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. -354 ze dne 27. 6. 2020 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. -306 ze dne 9. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ŠKODA TRANSPORTATION a. s., se sídlem v Plzni, E. Škody 2922/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany vedlejší účastnice. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neuposlechl jako zaměstnanec tři pokyny vedlejší účastnice (zaměstnavatele) ke stěhování na pracovišti (soud z hlediska vymezení skutku vnímal každé neuposlechnutí pokynu jako samostatné porušení povinnosti), dopustil se tedy minimálně soustavného méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci, a současně byl zaměstnavatelem písemně upozorněn na možnost výpovědi. Byl tak naplněn minimálně výpovědní důvod podle třetí hypotézy dle písmeno g) a výpověď byla stěžovateli dána po právu.

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Vedlejší účastnice podle něj dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením na základě závažného porušení pracovních povinností a po předchozím upozornění na možnost rozvázání pracovního poměru.

3. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že se stěžovatel, který u vedlejší účastnice vykonával práci manažera prodeje, svým jednáním spočívajícím v odmítnutí splnit pokyn zaměstnavatele k přestěhování osobních věcí a pracovních pomůcek k jinému stolu v rámci jedné kanceláře, jenž směřoval k zajištění opatření, kterým vedlejší účastnice sledovala zefektivnění výkonu práce a jenž byl vydán v souladu s právními předpisy, dopustil závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, přičemž při posuzování intenzity porušení této povinnosti přihlédl též ke stěžovatelovu celkovému přístupu k plnění pracovních povinností, k jeho nízké ochotě podřizovat se pokynům, které nevzal za vlastní, a k tomu, že "konkrétní pokyn nesplnil třikrát za sebou ve zřejmé časové souvislosti, a to dokonce ani po upozornění na možnost ukončení pracovního poměru", je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen " ")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Zejména namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle d (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti účastníků ( y).

5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že dovolací soud nezodpověděl jím formulované (zásadní) právní otázky, odvolací soud nedostatečně splnil svoji poučovací povinnost podle a nalézací soud na něj nepřípustně přenesl důkazní břemeno ve vztahu k údajně šikanóznímu jednání ze strany zaměstnavatele.

6. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz y). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu

sp. zn.

ze dne 16. 12. 2020).

7. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci; stěžovatel v ní v důsledku jen vyjadřuje nesouhlas s výsledkem řízení a žádá od Ústavního soudu, aby jako další přezkumná instance v rámci obecné justice přehodnotil závěry obecných soudů. To je však role, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Pracovněprávním sporem se pečlivě zabývaly soudy všech tří instancí, jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení výsledek sporu podle jeho představ, ale "jen" fair proces podle příslušných pravidel daných procesním předpisem, což se v tomto případě bez jakýchkoliv pochybností Ústavního soudu stalo.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle odst. odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu