Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1054/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 6. 2. 2020, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná , d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZN 94/2018-600 ze dne 21. 1. 2020 byla státním zástupcem podle § 79f odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu, ke kterému došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR - Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV - OKH, 4. oddělení ze dne 7. 8. 2018 ve věci podezření z trestného činu podvodu podle , 5 a) a legalizace výnosů z trestné činnosti podle , 3 písm. d) . Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze pak byla stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZN 94/2018-600 ze dne 21. 1. 2020 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno uvádí, že k zajištění peněžních prostředků na jeho účtu došlo již dne 7. 8. 2018, přičemž orgány činné v trestním řízení ani po 20 měsících nenašly žádnou další důležitou okolnost, jež by zajištění účtu ospravedlňovala. Stěžovatel se již třikrát snažil o zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho účtu, přitom poukazuje na nulový progres ve věci, čímž v dané věci není naplněno kritérium přiměřenosti. Argumentuje analogií mezi lhůtami k maximální možné délce k trvání vazby (v přípravném řízení podle § 73 a odst. 2 trestního řádu) a maximální přípustné době pro zajištění věci. Závěrem uvádí, že je třeba zvážit dosavadní názor Ústavního soudu v tom, že zajištění trvající v řádu měsíců či několika málo let není potřeba s výjimkou formálních nedostatků podrobit přezkumu. Napadené rozhodnutí tak dle stěžovatele porušuje jeho právo na spravedlivý proces podle y a zasahuje do jeho práva na pokojné užívání majetku ve smyslu y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci, respektive zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti podle § 79a a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2009 nebo

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález

sp. zn.

(N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález

sp. zn.

(N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].

Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. finančních prostředků na bankovních účtech - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor. Městský soud v Praze své usnesení jasně, logicky a plausibilně odůvodnil v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, pročež napadené rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu y.

Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že odkaz městského soudu na nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2018 ohledně (ne)přiměřenosti délky zajištění finančních prostředků nelze v žádném případě interpretovat "absolutně" v tom smyslu, že zajištění trvající méně než 12 let (resp. 5 let v přípravném řízení) je ústavně aprobovatelné. Ústavní soud tak městskému soudu připomíná, že při posuzování důvodnosti zajištění finančních prostředků v rámci trestního řízení jsou obecné soudy povinny vypořádat se s celkovou délkou trestního řízení, neboť nepřiměřená délka v souladu s judikaturou Ústavního soudu znamená nutnost provedení přísnějšího testu proporcionality zajišťovacích opatření. Obecné soudy musí zkoumat nejen délku trvání zajištění, ale i její příčiny, a dále, zda je důvodnost zajištění dostatečně potvrzena vývojem trestního řízení. S přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatele, prozatím zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu