Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3509/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mika, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2020 č. j. -76 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2020 č. j. -64, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Euro Benefit, a. s., sídlem Letenské náměstí 157/4, Praha 7 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) ze dne 23. 11. 2019 na zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nařízené k vymožení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 6 109,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud neshledal podmínky pro zastavení exekuce, neboť nedospěl k závěru, že by úvěrová smlouva, kterou stěžovatel s původní oprávněnou uzavřel, byla ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a nepřisvědčil stěžovateli ani v tom ohledu, že by mezi nimi sjednaná rozhodčí doložka byla neplatná.

3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil. V jeho odůvodnění se uvedený soud v zásadě ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž se vypořádal s odvolacími námitkami.

II.

Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve předestírá důvody, pro které nebylo jeho návrhu na zastavení exekuce okresním soudem vyhověno a pro které bylo jeho rozhodnutí potvrzeno krajským soudem, jakož i svou argumentaci, kterou v řízení o svém návrhu uplatnil. V této souvislosti obecným soudům vytýká, že se nezabývaly rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na která v řízení poukázal. Ke konstatování krajského soudu, že výše úvěru, který mu byl poskytnut, činila 4 950 Kč, a že tudíž nešlo o spotřebitelský úvěr podle , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen " "), stěžovatel uvádí, že při sjednávání úvěrové smlouvy došlo k obcházení tohoto zákona a šlo podle , , ve znění pozdějších předpisů, o spotřebitelský vztah, a proto mu náleží zvýšená ochrana.

5. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje, že v soudním řízení poukázal na svou špatnou sociální situaci, kdy po určitou dobu zůstal bez domova a příjmů, a upozorňuje, že úvěrová společnost neprověřila jeho schopnost splácet úvěr, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentuje přitom, že úvěrové společnosti poskytují nízké úvěry sociálně slabým osobám, aby je - navýšené o úroky, smluvní pokuty a úroky z prodlení a o vysoké náklady řízení - vymáhaly. V posuzované věci byla ke dni vydání exekučního příkazu vymáhána částka 26 114,40 Kč.

6. K odmítnutí námitky neplatnosti rozhodčí doložky krajským soudem stěžovatel uvádí, že v praxi žalobcem není spotřebitel, ale úvěr poskytující společnost, a takovéto "dohodnuté" podmínky procesního charakteru účastníkům řízení negarantují rovné zacházení, přičemž obecným soudům vytýká, že nerespektovaly závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 1. 11. 2011

sp. zn.

(N 187/63 SbNU 171), na který odkazoval. Upozorňuje, že neměl možnost soupis tří jmen v rozhodčí doložce, z nichž byla úvěrující společnost oprávněna vybrat rozhodce, jakkoliv ovlivnit, přičemž se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. a nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016

sp. zn.

(N 202/83 SbNU 245) a ze dne 4. 6. 2019

sp. zn.

.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v soudním řízení a kterou se obecné soudy zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.

10. Konkrétně, namítá-li stěžovatel, že původní oprávněná porušila povinnosti věřitele podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, krajský soud stěžovateli vysvětlil, že tato povinnost jí nesvědčila, neboť s ohledem na výši půjčené částky nešlo o spotřebitelský úvěr [§ 2 písm. e) citovaného zákona]. Nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

se stěžovatel dovolává nepřípadně, neboť zde vyslovené závěry se "bagatelního úvěru" ve smyslu uvedeného ustanovení netýkaly.

11. Krajský soud reagoval i na námitku neplatnosti rozhodčí doložky s tím výsledkem, že v daném případě tato neměla povahu nepřiměřené či zneužívající klauzule, přičemž zdůvodnil, proč stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

nemůže obstát, tedy že v tomto případě šlo o výběr ze tří rozhodců stálého, zákonem zřízeného rozhodčího soudu, a nikoliv ze seznamu rozhodců vedeného rozhodčí společností, která tento statut neměla. Ze stejného důvodu není případná ani stěžovatelova argumentace nálezem

sp. zn.

či rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. .

12. Jde-li o otázku neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, krajský soud vzal v úvahu výši a povahu sankcí za nesplnění platební povinnosti, současně zohlednil i výši úvěru a dobu jeho splatnosti, a dospěl k závěru, že kritérium zjevné nespravedlnosti odůvodňující zastavení exekučního řízení, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, nebylo v posuzovaném případě dosaženo. Ústavní soud by již z povahy věci mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že se daný závěr jeví zjevně nepřiměřeným, resp. "extrémně" vybočujícím z mezí volného uvážení, jež je jinak plně v kompetenci obecných soudů. V tomto případě však Ústavní soud splnění dané podmínky neshledal.

13. Stěžovatel poukazuje i na to, že mu nebylo zasláno vyjádření vedlejší účastnice k jeho návrhu na zastavení exekuce a že okresní soud nenařídil jednání. Nicméně i v tomto bodě krajský soud vysvětlil, proč považoval postup okresního soudu za správný, k čemuž možno dodat, že nešlo o nalézací, ale exekuční řízení, v němž rozhodné skutkové okolnosti plynuly z obsahu spisu a mezi účastníky nebyly sporné, sporné bylo jen jejich právní posouzení; tento závěr ostatně koresponduje s tím, že stěžovatel svou ústavní stížností skutková zjištění nenapadá - nesouhlasí pouze s tím, jak byla jeho věc posouzena právně. Obsah vyjádření vedlejší účastnice je pak patrný z napadeného usnesení okresního soudu a stěžovatel se k němu mohl vyjádřit v odvolacím řízení. S ohledem na to (a ani jinak) nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl v daném řízení zkrácen na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu