Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3398/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Most, sídlem Radniční 1, Most, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. -225, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zejména nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2018 č. j. -133 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. -150 bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků uvedených v I. výroku rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. -181 ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2020 č. j. -221 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že předmětné pozemky měly ke dni jejich odnětí prvnímu vedlejšímu účastníkovi povahu pozemků zemědělských, a jejich převod z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele a následně pak i další převody až na stěžovatele byl tudíž v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále " " nebo "zákon o půdě"), respektive v případě pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 v rozporu s , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále " "), a byl proto absolutně neplatný podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům proto zůstal jeho vlastníkem stát. Okresní soud a krajský soud dále uvedly, že stěžovatel, stejně jako jeho právní předchůdkyně, mohl a měl mít podle stavu zápisu v pozemkové knize a listin dostupných v katastru nemovitostí povědomí o tom, že na předmětné pozemky dopadá Sb, stěžovatel ani jeho právní předchůdci proto nemohli nabýt vlastnické právo vydržením, neboť nebyli po dobu deseti let držiteli takového práva v dobré víře. Stěžovatel nemohl být ani dobrověrným nabyvatelem pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 (jež přešly do vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele na základě privatizačního projektu) od své právní předchůdkyně coby od nevlastníka, neboť nebyly zjištěny mimořádné okolností, jež mohly dobrou víru stěžovatele podpořit.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a druhá vedlejší účastnice dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že argumentoval-li stěžovatel povahou paušální finanční náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a s ní související možností oprávněné osoby postupovat cestou žaloby podle tohoto zákona, krajský soud se při řešení této otázky ve vztahu k aktivní legitimaci první vedlejší účastnice k podání určovací žaloby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro druhou stěžovatelem kladenou otázku významu dobré víry nabyvatele církevního majetku, přičemž ani okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic, bez dalšího nepostačuje k prolomení blokačních účinků

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že byť nebyl stranou absolutně neplatných smluv o vkladu majetku do společnosti Mostecká uhelná společnost a. s. uzavřených s Fondem národního majetku (jde-li o pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1) a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení by na něj jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikaturní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, nelze jeho vlastnickému právu přesto ochranu poskytnout vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty pro zachování práva dalších nabyvatelů. Stěžovatel má za to, že takové zvláště silné okolnosti jsou v jeho věci dány. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je-li formální vlastnické právo státu v kolizi s reálným právem stěžovatele, jenž byl v dobré víře, když tohoto práva nabyl, je třeba poskytnout ochranu právu takového stěžovatele, a má za to, že sama skutečnost, že jde o církevní majetek a dobrou víru obce, bez dalšího nevylučuje možnost dobrověrného jednání, přičemž dobrá víra obce je dána dobrou vírou většiny členů jejího zastupitelstva, nikoli statutárního orgánu, jak ve stěžovatelově věci mínil krajský soud. Stěžovatel dále rozvádí argumentaci týkající se otázky povahy paušální finanční náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem podle a vyjadřuje přesvědčení, že majetek, o který se vede předmětný spor, byl oceněn jako součást sumy finančních náhrad za původní církevní majetek, a na základě dohody z 22. 2. 2013 byl také v rámci paušálního odškodnění vypořádán. Stěžovatel upozorňuje, že sporné pozemky nabyl od společností vzniklých v procesu tzv. velké privatizace, a to pro zajištění rekultivace okolí Mostu odstraněním následků důlní činnosti, kterou je město dlouhodobě postiženo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jejich základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.

8. Základní teze k problematice převodu původního církevního majetku v rozporu s vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2010

sp. zn.

(N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), nepřímo se pak Ústavní soud zabýval účinky blokačního ustanovení i v nálezu ze dne 29. 5. 2013

sp. zn.

(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), oba dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz.

9. V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat, a předmětem jeho posouzení za této situace nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. Závěr o možném prolomení § 29 zákona o půdě vyslovil Ústavní soud i v nálezu

sp. zn.

s tím, že každý případ je předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou "ve hře" (a případně tedy i dobré víře nabyvatelů, jejíž ochrany se navrhovatelé v daném řízení především domáhali).

10. Ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 22. 2. 2011

sp. zn.

(N 21/60 SbNU 215)] Ústavní soud uvedl, že na straně fyzické osoby existoval ústavně chráněný zájem plynoucí z dřívějšího vadného procesu privatizace, přičemž v tomto konkrétním případě bylo nezbytné upřednostnit zájem stěžovatele před vlastnickým právem státu a legitimním očekáváním církve, k čemuž Ústavní soud zdůraznil, že účelu a naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky, tedy nejen naturální restitucí.

11. V nálezu ze dne 22. 5. 2018

sp. zn.

(N 98/89 SbNU 467), ve kterém připustil prolomení blokačních účinků , Ústavní soud zdůraznil, že k prolomení účinků citovaného ustanovení nepostačuje pouhá dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s nelze tedy mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové (účastníkem řízení tvrzené) mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby.

12. V poslední době se pak v návaznosti na nález

sp. zn.

Ústavní soud vyjádřil k otázce prolomení většinovým právním názorem v nálezu

sp. zn.

ze dne 15. 6. 2020, ve kterém uvedl, že při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele z principu demokratického právního státu plynoucí důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Podle Ústavního soudu okresní soud blíže neuvážil spolehlivost provedených listinných důkazů, rozsah povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní stěžovatelky ani případné rozhodnutí podle pravidel o důkazním břemeni, a to s přihlédnutím k mimořádné objektivní obtížnosti vyvození jednoznačných závěrů vyplývajících z listinných důkazů, a v souvislosti s nesourodými informacemi obsaženými v privatizačním projektu. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala.

13. Z výše uvedeného vyplývá, že případy, kdy Ústavní soud upřednostnil v případě kolize dvou vlastnických práv vlastnické právo nabyvatele založené na převodu majetku, k němuž došlo v rozporu s , či , jsou výjimečné a vždy jsou založeny na individuálních okolnostech věci. Jen ve zcela výjimečném případě Ústavní soud v abstraktní rovině připustil možnost preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku; opakovaně však uvádí, že pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje; nad rámec dobré víry musí být taková výjimka odůvodněna "zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu". Tyto okolnosti musí být obecnými soudy k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví.

14. Uvedeným způsobem věc posoudil i Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že podle jeho konstantní judikatury aprobované i rozhodovací praxí Ústavního soudu jsou k prolomení účinků zapotřebí vedle dobré víry nabyvatele i další konkrétní účastníkem řízení tvrzené okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele.

15. Spatřuje-li stěžovatel takové mimořádné okolnosti ve své dobré víře ve státem vedenou evidenci, když nabyl předmětné nemovitosti od společností vzniklých v procesu tzv. velké privatizace, a tvrdí, že takto mohl nabýt vlastnické právo od nevlastníka, Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem stěžovateli vysvětlil, že historický původ majetku církví představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, a proto je možnost nabytí věci blokované od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem. Samotný stav zápisu v katastru nemovitostí a standardní lustrace osvědčující zapsaný stav nahlédnutím do katastru, tj. že převodce je zapsán jako vlastník nemovitého majetku v katastru nemovitostí, nemůže sám o sobě být jedinou (izolovanou) okolností zakládající dobrou víru držitele. Stěžovatel, respektive jeho právní předchůdci, navíc měli a mohli mít v letech uskutečněných převodů vlastnického práva (v roce 1996 na základě převodu vlastnického práva z Mostecké uhelné společnosti, a. s., v roce 2003 na základě převodů vlastnického práva ze společnosti Doly Nástup Tušimice, státního podniku, a v roce 2010 na základě převodu vlastnického práva od společnosti Czech Coal Services a. s.) povědomost o tom, že předmětné pozemky představují historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace.

16. Namítá-li stěžovatel, že jeho dobrá víra nebyla obecnými soudy zpochybněna a napadené usnesení proto považuje za překvapivé, nelze než poukázat na konstatování Nejvyššího soudu, že soudy obou stupňů shodně na základě konkrétních skutkových zjištění dospěly k závěru, že stěžovatel v dobré víře nebyl, což přesvědčivě vyložil krajský soud v bodech 20 a 21 a okresní soud v bodech 96 až 104 rozsudku, z nichž Nejvyšší soud akcentoval zejména právní povahu převodců, zaměření jejich činnosti a předpokládanou dobrou znalost lokality, v níž se předmětné pozemky nacházejí. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry okresního a krajského soudu, že v posuzované věci jsou dány okolnosti, jež byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že k předmětným pozemkům vykonává stěžovatel držbu oprávněnou, a zdůraznil, že posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že ji věc po právu patří. U statutárního města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města. Povědomost o tom, že předmětné pozemky mohou být dotčeny dosud nevypořádanými restitučními nároky církví či náboženských společností tak stěžovatel podle názoru Nejvyššího soudu při vynaložení potřebné pečlivosti a při zachování průměrné obezřetnosti mít měl a mohl.

17. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Ostatně uvedené skutečnosti stěžovatel nijak konkrétně nevyvrací, a mimo obecných tezí vztahujících se k možnosti nabytí od nevlastníka na základě dobré víry představuje podstatu jeho ústavní stížnosti argumentace vztahující se k povaze smlouvy o majetkovém vypořádání podle

18. Jak s odkazem na svou judikaturu uvedl Nejvyšší soud, institut finanční náhrady podle a násl. svou koncepcí a funkcí nijak nevylučuje ani nemodifikuje posouzení smlouvy o převodu majetku uskutečněném v rozporu s jako absolutně neplatné, neboť mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady, a stejně tak z rozsahu peněžního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba. Uvedené závěry vycházejí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. (a dalších) a byly následně posouzeny Ústavním soudem jako ústavně souladné (např. usnesení ze dne 30. 9. 2019

sp. zn.

).

19. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud zmiňuje důvodovou zprávu k návrhu , podle níž představuje suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé z relevantních skutečností a nemá jim být podle tohoto zákona vydán, Ústavní soud připomíná, že šlo o věc, ve které obecné soudy dospěly k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v , když pozemky z původního majetku stěžovatelky (církve), přede dnem nabytí tohoto zákona nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví jiných osob (města) v rozporu s či s Okolnosti poukazované věci jsou tudíž skutkově i právně odlišné od nyní posuzované věci.

20. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší soud se danou věcí podrobně zabýval, při svém rozhodování aplikoval platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jeho skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadené rozhodnutí nevybočuje z u stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu