Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 294/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Martanové, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, č. j. -359, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2020, č. j. -322, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2019, č. j. -280, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "") a Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného d.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce se zamítá, a to s odůvodněním, že pravomocným rozhodnutím soudu, které je podkladem pro exekuci, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet, aniž by byl oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání; však napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

3. Předmětem exekuce na majetek stěžovatelky je vymožení dlužného nájemného za období let 1999 - 2004 v celkové výši 50 338 Kč s příslušenstvím. Zastavení exekuce se stěžovatelka domáhala s odůvodněním, že předmětný byt ve vlastnictví oprávněné Městské části Praha 3 užívá již od roku 1983. Tento byt byl původně bytem II. kategorie, vyhláškou Ministerstva financí č. , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byl přeřazen do I. kategorie a v důsledku tohoto přeřazení došlo také ke zvýšení nyní exekučně vymáhaného nájemného. Vyhláška Ministerstva financí č. však byla později nálezem Ústavního soudu zrušena. Na základě tohoto zrušovacího nálezu stěžovatelka dovodila, že ve smyslu a nelze práva a povinnosti z pravomocného rozhodnutí vydaného na základě zrušené vyhlášky vykonávat, což je důvodem pro zastavení exekuce, neboť exekuční rozhodnutí přestalo být způsobilým titulem.

4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že za 38 let nájmu v předmětném bytě nikdy nezůstala dlužna nájemné za jeden celý měsíc. Stěžovatelce je 84 let, 38 let obývá byt, který vykazuje závady, jež ostatně v minulosti vedly vlastníka bytu k poskytnutí slevy ze základního nájemného, přičemž dalších slev z nájemného se stěžovatelka v minulosti soudně domáhala. V kontextu všech těchto okolností se domnívá, že vedení exekučního řízení je v rozporu s dobrými mravy. Vlastník bytu se na stěžovatelce domáhá dlužné části nájemného za období 1999 - 2004, tedy dluhů starých 21 - 16 let, a to za to, že stěžovatelka prokazatelně žije v bytě zhoršené kvality. Navíc je třeba podotknout, že oprávněná nechala dluh ve výši 50 338 Kč narůst na exekučně vymáhanou částku převyšující 780 000 Kč. Uhrazení takto vysoké částky je pro stěžovatelku nereálné. Závěrem poukazuje na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podle kterého jsou obecné soudy v exekučním řízení povinny výkon rozhodnutí zastavit, jestliže by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že obvodní soud měl návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce vyhovět právě s ohledem na dikci ustanovení , neboť vedení předmětného exekučního řízení vůči stěžovatelce vede ke zjevné nespravedlnosti.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je totiž pouhý nesouhlas stěžovatelky s vedením exekuce na její majetek. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se snaží zvrátit účinky exekučního titulu, a to i v samotném exekučním řízení. Posouzení relevance takto vznesených stížnostních námitek však svým obsahem spadá do nalézacího řízení, nikoliv do řízení vykonávacího.

8. V tomto směru Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení v ústavním systému jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (y), nehodlá jakkoliv rozporovat závěr učiněný obecnými exekučními soudy, které věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí přezkoumávat zásadně nemohou. Předmětem exekučního řízení totiž není nalézání práva, nýbrž vymožení splnění povinnosti uložené exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení. Z toho vyplývají základní předpoklady nařízení exekuce, jimiž jsou právě exekuční titul, vykonatelnost exekučního titulu a opatření exekučního titulu doložkou vykonatelnosti. Jinými otázkami se zásadně nemůže exekuční soud a ani soudní exekutor zabývat, neboť by došlo k překročení jejich zákonem vymezené pravomoci.

9. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.

10. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu