Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3477/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) M. M. a 2) H. V., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. -221, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. -263 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. -300, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na ochranu osobnosti ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jejich právo na spravedlivý proces zaručené d.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích. Tvrzená újma měla být stěžovatelům způsobena odvysíláním reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn stěžovatele. V reportáži totiž mimo jiné zazněla i informace, že stěžovatel byl v devadesátých letech v jiné věci vzat do vazby. Stěžovatelka pak zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že je manželkou stěžovatele a jako známá osobnost je v souvislosti s touto kauzou vystavena nepřiměřenému tlaku médií.

3. Obecné soudy všech stupňů však došly k závěru, že k nepřípustnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů nedošlo, a to již proto, že informace o trestním stíhání stěžovatele (a konec konců ani jeho syna) nebyla nepravdivá a zároveň z kontextu nebylo možno dovodit, že by snad cílem reportáže bylo dosažení veřejného zneuctění osob stěžovatelů či vyvolání jakýchkoli spekulací o jejich spoluodpovědnosti za stíhanou trestnou činnost.

4. Stěžovatelé však takový postup obecných soudů považují za protiústavní. Podle jejich názoru se jednalo o nepřípustnou výčitku trestního stíhání a popření zásady presumpce neviny. Byť nebyly v reportáži uvedeny přímo nepravdivé informace, způsob jejich prezentace byl difamující, v důsledku čehož došlo k nepřiměřenému zásahu de jejich osobnostních práv. Zároveň stěžovatelé upozorňují, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud nevzal v úvahu jejich námitky a důkazy, jež byly předloženy odvolacímu soudu spolu s odvoláním a jež vyšly najevo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v tomto kontextu uvádí, že obecné soudy se všemi předestřenými námitkami stěžovatelů opakovaně a důkladně zabývaly, přičemž zcela korektně vycházely z již ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se ke konfliktu mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti (srov. např. Nejvyšším soudem citované nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 4. 2005 či

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2015 a další).

9. Obecné soudy - ústavně konformně - položily důraz v prvé řadě na skutečnost, že informace, jež v naříkané reportáži zazněly, nebyly nepravdivé. V řízení před obecnými soudy bylo totiž prokázáno, že stěžovatel byl v devadesátých letech dvacátého století skutečně trestně stíhán a že strávil zhruba sedmnáct měsíců ve vazbě. Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek ani proti hodnocení obecných soudů, podle nichž byla reportáž relativně krátká a vyvážená, a že nenavozovala dojem, že by stěžovatelé měli s hlavním předmětem reportáže (tj. s trestním stíháním syna stěžovatele) cokoliv věcně společného. Zaznělo toliko, že A. M., o jehož trestním stíhání reportáž referovala, je synem stěžovatele. Jako korektní a odůvodněný hodnotí Ústavní soud i poukaz obecných soudů (rovněž opřený o relevantní judikaturu Ústavního soudu), že jako veřejně činné osoby jsou stěžovatelé povinni strpět vyšší míru zájmu ze strany médií a akceptovat z toho plynoucí důsledky - byť ovšem takový zájem nemusí stěžovatelům být vždy příjemný. Obecně lze konstatovat, že přístup obecných soudů k hodnocení reportáže a jejího potenciálu zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelů byl vyvážený, korektní a opřený o řádnou analýzu kontextu věci.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pak uvedl, že nepovažoval za možné ani potřebné doplnit dokazování provedené soudem prvního stupně, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bylo na jeho základě možné učinit právní závěry, na nichž byl rozsudek soudu prvního stupně postaven. Ani proti takovému postupu nemá Ústavní soud výhrad. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že veškeré relevantní skutkové okolnosti byly postaveny najisto a že důkazní návrhy stěžovatelů - vztahující se k postupu žalované až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně - neměly potenciál na skutkovém ani právním hodnocení věci nic podstatného změnit.

11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu