Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3483/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1137 ze dne 26. srpna 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1197 ze dne 29. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1) pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle a 3 písm. a) a c) , (2) pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle a 3 písm. a), d) a h) a (3) přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle . Za to mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí, při současném zrušení výroku o trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") č. j. -172 ze dne 26. února 2019, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozenému 253 150 Kč, poškozené zdravotní pojišťovně 50 693 Kč, v ostatním poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. -1060 ze dne 12. března 2020 k odvolání stěžovatele zrušil výrok o vině pod bodem (2) a navazující výroky o trestu a náhradě škody, nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání (2) zločinu násilí proti úřední osobě podle a odst. 2 písm. a) , a uložil mu i za jednání pod body (1) a (3) odvoláním nezměněné a současně sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle , krádeže podle , poškozování cizí věci podle a výtržnictví podle , kterými byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem městského soudu, souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let do věznice s ostrahou, trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku městského soudu i všech navazujících rozhodnutí. Poškozené odvolací soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání státního zástupce zamítl.

3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek odvolacího soudu (I) i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (II), přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout (III), vzal stěžovatel do vazby (IV) a jeho dovolání odmítl (V). Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o uloženém trestu a nově stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou a odvolání stěžovatele zamítl; v ostatních výrocích zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, opomenutí důkazů a vyslovení závazného právního názoru v neveřejném zasedání, čímž bylo vyloučeno provedení důkazů v odvolacím řízení.

5. Podle stěžovatele z provedeného dokazování závěry obecných soudů nevyplývají [viz nález

sp. zn.

ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11)] a závěr o vině pro trestný čin pokusu vraždu je založen jen na základě domněnek, rozporů ve výpovědích a bez relevantního podkladu o následcích případného střetu, což se promítlo i do výše trestu. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání vyslovil závěr, že odvolací soud měl hodnotit i další okolnosti týkající se způsobu útoku, psychického stavu stěžovatele, jeho předchozího jednání, pominul však, že i v takovém případě musí být posuzován úmysl způsobit smrtelný následek, a to z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle, na které útok směřoval, a jaké nebezpečí reálně poškozeným hrozilo. Nejvyšší soud bez relevantního podkladu vycházel jen ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, a nikoliv z oboru lékařství, který jedině by se mohl vyjádřit k možným následkům střetu. Proto obhajoba navrhla rekonstrukci ke zjištění, zda zasahující policisté stáli v jízdní dráze stěžovatelem řízeného auta, či nikoliv, i proto, že v jejich výpovědích byly rozpory (místo otáčení se vozidla stěžovatele, jejich vzájemné postavení či počtu vystřelených střel), neboť podle stěžovatele byl v místě hypotetického střetu dostatečný prostor pro manévrování vozidla i pro bezpečný odstup policistů. Na rekonstrukci měl navazovat rovněž neprovedený znalecký posudek z oboru biomechaniky, čímž byla krácena práva stěžovatele a byly opomenuty důkazy [viz nález

sp. zn.

ze dne 21. dubna 2004 (N 58/33 SbNU 89)].

6. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

7. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel ve snaze vyhnout se silniční kontrole, protože ve vozidle převážel předměty a látky určené k výrobě drog, nejprve (1) vjel do podchodu pro chodce, kde přejel poškozeného, což jej zpomalilo natolik, že dalším osobám se podařilo uniknout; při následném stíhání (2) zajel na jiném místě do slepé ulice, na jejímž konci se otočil a pokoušel se znovu ujet, přičemž službukonajícím policistům vystoupivším ze služebního vozidla a signalizujícím stěžovateli, aby zastavil (včetně několika výstřelů pro výstrahu i proti jedoucímu vozidlu), se podařilo vyhnout sražení jen uskočením z jeho jízdní dráhy. Po bezprostředně následující havárii byl stěžovatel zadržen.

8. V řízení před odvolacím soudem šlo o právní posouzení jednání stěžovatele ve vztahu ke skutku (2); při prvním posuzování věci odvolací soud nedovodil úmysl stěžovatele najet osobním automobilem do zasahujících policistů s tím, že jsou vycvičeni, použili služební zbraně k zastavení na ně najíždějícího stěžovatele a měli dostatek prostoru před ním uskočit. Nejvyšší soud však v souladu se závěry nalézacího soudu konstatoval, že automatická aplikace těchto tezí by fakticky vyloučila možnost kvalifikace najíždění do zasahujících (službu konajících) policistů podle skutečných okolností toho kterého případu a takové jednání by fixovala na násilí proti úřední osobě. Nejvyšší soud odkázal na relevantní aktuální judikaturu k dané problematice (sp. zn. ze dne 29. května 2019; sp. zn. ze dne 14. března 2018 či sp. zn. ze dne 10. listopadu 2015), v níž byl aplikován na jednání pachatelů, kteří při najíždění na zasahující policisty zpomalili, případně směřovali mimo osoby a způsobili pouze materiální škody. Takové jednání stěžovatele však Nejvyšší soud v projednávaném případě nezjistil, naopak z výpovědi stěžovatele, v níž vyjádřil překvapení, že policisté nakonec uskočili, dovodil subjektivní stránku jednání stěžovatele a vyslovil (závazný) právní závěr.

9. Závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání se týkal právního posouzení věci, aniž by byla zpochybněna skutková zjištění. Podstatné pro posouzení věci byl setrvalý úmysl stěžovatele uniknout, tedy (2) jak stěžovatel řídil vozidlo a jak reagoval na přítomnost zasahujících policistů, kteří dělali to, k čemu jsou vycvičeni: dát najevo svoji vůli (zastavit vozidlo) srozumitelně a v maximální možné míře důrazně. Nedoplnil-li k této věci odvolací soud na návrh stěžovatele dokazování, pak svůj postup jasně vysvětlil (viz str. 17 napadeného rozsudku); neshledal-li opodstatněnost doplnění dokazování a vyjádřil-li se k tomu, nejde o důkaz opomenutý ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [například nález

sp. zn.

ze dne 11. listopadu 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Tvrzený (extrémní) nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry je nutno hodnotit jako způsob obhajoby - snahu interpretovat provedené důkazy způsobem vyviňujícím jej a zpochybnit provedené důkazy.

10. Právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) ani právo na přístup k soudu (y) účastníkovi řízení nezaručuje (ani zaručit nemůže), že důkazy budou zhodnoceny podle jeho představ a v jeho prospěch, ale zajišťuje spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo bez jakýchkoliv pochybností. Lze sice pochopit, že stěžovatel nepřijal právní závěry obecných soudů, avšak jeho nesouhlas nezakládá důvodnost jeho ústavní stížnosti; Nejvyšší soud i odvolací soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

11. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu