Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 199/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České teplo s.r.o., sídlem Klapkova 731/34, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. -245, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), dále právo, aby o její věci rozhodoval nestranný a nezávislý soud podle y a právo na ochranu vlastnictví podle y. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem podaným podle na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "advokátní tarif"), neboť má za to, že tento právní předpis neobsahuje obecný valorizační mechanismus a proto náhrada nákladů řízení podle něj vyplácená je tak nízká, že to odporuje etickým principům, jež musí každý advokát dodržovat. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "etický kodex"), kde se praví, že smluvní odměna advokáta musí být přiměřená a nesmí být ve zřetelném nepoměru k hodnotě a složitosti věci.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 9. 2020, č. j. -217, zastavil řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen " ") pro zpětvzetí žaloby (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobkyni (Thomayerova nemocnice, příspěvková organizace) nahradit žalované - stěžovatelce náklady řízení ve výši 365 439 Kč. Nákladový výrok soud odůvodnil odkazem na ustanovení věta první (žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno), přičemž při stanovení tarifní hodnoty sporu soud vyšel z částky 38 000 000 Kč, tzn. z ceny tepelného zařízení, u něhož se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva.

3. K odvolání žalobkyně do výroku II. usnesení obvodního soudu městský soud rozhodl tak, že toto usnesení v tomto výroku změnil a určil, že žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 22 431 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se sice neztotožnil s námitkou žalobkyně, že obvodní soud měl jí uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení moderovat podle nebo že měl náhradu nákladů řízení separovat, aby zohlednil nesprávný postup, jehož se žalobkyně sama dopustila, nicméně na druhou stranu uznal námitku, že obvodní soud měl při stanovení tarifní hodnoty sporu vycházet z ustanovení advokátního tarifu. Předmětem sporu je totiž určení vlastnictví k technologickým celkům (tepelným zařízením), které jsou umístěny v nemovitostech a na pozemcích žalobkyně, jichž jsou zároveň součástí. Z obsahu spisu se přitom podle městského soudu nepodává přesná hodnota těchto zařízení, ta je ostatně předmětem dalších sporů. Nejvyšší soud již dříve vyložil, že pouze cena obvyklá jako jediná může být právě relevantním podkladem pro závěr o hodnotě nemovité věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Pokud tedy nebylo možné obvyklou cenu určit, měl soud postupovat právě podle advokátního tarifu. Při zohlednění této změny městský soud nově rozhodl o výši povinností žalobkyně nahradit stěžovatelce náklady řízení v rozsahu, jak je výše uvedeno.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.

8. K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.

9. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku podjatosti proti členům senátu městského soudu jako soudu odvolacího, který vydal nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, pak přísně vzato je ústavní stížnost v rozsahu této námitky nepřípustná, neboť proti pravomocnému rozhodnutí, kterým je řízení skončeno, může účastník podat žalobu pro zmatečnost mimo jiné tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící [srov. k tomu ]. Námitkou podjatosti přitom stěžovatelka argumentuje i přesto, že sama v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že jí není známo, že by členové rozhodujícího senátu městského soudu měli jakýkoliv vztah k žalobkyni nebo k věci. Podle Ústavního soudu přitom - na rozdíl od mínění stěžovatelky - z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nelze dovodit žádné indicie nasvědčující tomu, že by městský soud chtěl žalobkyni pomoci, a to už proto, že se s většinou jejích námitek neztotožnil a naopak k argumentaci žalobkyně se stavěl kriticky. Už z těchto důvodů se tedy Ústavní soud stěžovatelkou vznášenou námitkou podjatosti podrobněji nezabýval, když ostatně ani sama stěžovatelka k ní nepřináší žádnou hlubší, natožpak ústavněprávní, argumentaci.

10. Ústavní soud sice dále uvádí, že městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, proč je i přes vypracované znalecké posudky hodnota výše popsaných zařízení sporná - sama stěžovatelka v této v souvislosti ústavní stížnosti odkazuje na hodnotu okolo 75 000 000 Kč, žalobkyně pak prý na hodnotu okolo 39 000 000 Kč. Při takto velkém rozpětí hodnoty tepelných zařízení ovšem městský soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud vycházel z náhradní tarifní hodnoty s tím, že přesnou cenu daného zařízení nelze pro účely náhrady nákladů řízení určit. Není tedy pravda, že by městský soud při rozhodování ve věci stěžovatelky postupoval přehnaně formalisticky [to je mimo jiné v rozporu s nálezem

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), jak na něj stěžovatelka v ústavní stížnosti blanketně odkazuje].

11. Je-li dále v ústavní stížnosti tvrzeno, že věděla-li by právní zástupkyně stěžovatelky, že soud bude náhradu nákladů řízení počítat z náhradní tarifní hodnoty, patrně by ani zastupování stěžovatelky nepřijala, pak toto čistě individuální rozhodnutí právní zástupkyně stěžovatelky samo o sobě ještě nic nevypovídá o ústavnosti nebo neústavnosti nyní napadeného rozhodnutí. Právní zástupkyně stěžovatelky si totiž jistě byla vědoma, že soud může při rozhodování o náhradě nákladů řízení náhradní tarifní hodnotu použít. Měla-li za to, že tato eventualita ji opravňuje právní službu klientovi neposkytnout (zejména) ve smyslu , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a podle etického kodexu, jistě tak mohla učinit. Na druhou stranu však Ústavní soud uvádí, že poněkud nepřiměřený je v této souvislosti odkaz uvedený v ústavní stížnosti na etického kodexu, neboť naposledy citované ustanovení před nepřiměřenou smluvní odměnou chrání potencionálního klienta a toto ustanovení nelze naopak vykládat tak, že by se snad advokát choval neeticky, pokud by - poměřováno jeho vlastním přesvědčením - pracoval za odměnu neúměrně nízkou [srov. k tomu ČERMÁK, Karel, VYCHOPEŇ, Martin. Čl. 10 [Odměna advokáta]. In: SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a kol. . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 465].

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím městského soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

13. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení , který sdílí procesní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu