Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2825/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ORGAPOL, akciová společnost, Podolí 78, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 29/8a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. -600, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a a 3 d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu podle ní mělo dojít v důsledku formalistického postupu Nejvyššího soudu, který nesprávně posoudil právní otázku okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty u jejího nároku na náhradu škody uplatněného podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), a to v případě, kdy škoda byla způsobena souborem nezákonných rozhodnutí správce daně.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy původně domáhala po Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky ve výši 73 332 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s devíti nezákonnými rozhodnutími orgánů Finanční správy České republiky (Finančního úřadu Brno I) vydanými na základě kontroly daně z příjmu právnických osob a kontroly daně z přidané hodnoty provedené v období od 16. 4. 1998 do 7. 10. 1999 (dále jen "nezákonná rozhodnutí"). Nezákonná rozhodnutí byla řádnými či mimořádnými opravnými prostředky v průběhu následujících let pro nezákonnost zrušena nebo změněna. Z důvodu nezákonných rozhodnutí však stěžovatelka odvedla na účet správce daně částku ve výši 14 363 043 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelky se z důvodu nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byla nucena odvést výše uvedenou částku, zhoršily její hospodářské výsledky, neboť nebyla schopna dostát svým obchodním závazkům. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu co do částky 8 503 387 Kč s příslušenstvím zpět, když zohlednila výši škody určenou ustanoveným soudním znalcem, a domáhala se zaplacení částky 64 828 613 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2012 č. j. -351 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 64 828 613 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. -393 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud následně usnesením

sp. zn.

odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost.

Obvodní soud pro Prahu 1 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. -537 žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. -567 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 61 048 759,15 Kč s příslušenstvím, zrušil však rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 3 779 853,85 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a vrátil soudu prvního stupně věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku o věci samé odmítl ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 43 935 320,35 Kč s příslušenstvím) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v potvrzujícím výroku o věci samé a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v zamítavém výroku o věci samé a v tomto rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Pokud jde o část rozsudku, kterým Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím, považuje jej Ústavní soud za srozumitelně a řádně odůvodněný, aniž by se přitom dovolací soud dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Nejvyšší soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí ustálenou judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k částečnému odmítnutí dovolání. Podstatnou se v této souvislosti jeví otázka, zda se v posuzovaném případě jedná o jeden nárok na náhradu škody nebo o jednotlivé nároky, u nichž je potřeba samostatně zkoumat důvodnost vznesené námitky promlčení. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož tvrzená škoda nevznikla na základě komplexu několika nezákonných rozhodnutí, nýbrž mohla vzniknout toliko z každého nezákonného rozhodnutí zvlášť, a proto bylo potřeba samostatně posoudit vznesené námitky promlčení, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, rozumný a logický. Ústavní soud při přezkumu jeho aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Pokud jde o část rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly rozsudky soudů nižších stupňů zčásti zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti nim směřující nesplňuje podmínky pro projednání stanovené v ustanovení , tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje ( ). K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech totiž patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou pro podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s a 4 ). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před civilními soudy o náhradě škody ve výši 43 935 320,35 Kč s příslušenstvím doposud neskončilo. Není proto v této části věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu