Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3472/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Kajgra, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. , , -639; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v d.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je dlužníkem v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka (stěžovatele) i soubor akcií společnosti KAJGR - prodej pneu. S tím nesouhlasil pan F. Vařeka (dále jen jako "žalobce") a podal proti insolvenčnímu správci (dále jen jako "žalovaný") dlužníka žalobu o vyloučení daných akcií z majetkové podstaty. V tomto řízení, kterého se týká i ústavní stížnost, stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Krajský soud v Praze žalobci nevyhověl, k jeho odvolání nicméně Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil a akcie z majetkové podstaty vyloučil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které ale Nejvyšší soud odmítl, neboť dle jeho ustálené judikatury není vedlejší účastník řízení osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci samé.

3. Stěžovatel s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí. Uvádí, že judikatura dovolacího soudu k legitimaci vedlejšího účastníka se netýkala situace, kdy vedlejší účastník v incidenčním řízení je zároveň dlužníkem v původním insolvenčním řízení. Pro řešení situace se dle něj neměl použít subsidiárně , ale , dle kterého je nutné insolvenční řízení vést tak, aby nebyl žádný z účastníků nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.

8. V ústavní stížnosti fakticky chybí jakákoliv argumentace, která by měla naznačovat ústavněprávní rozměr předložené otázky. To, že dle stěžovatele je jeho postavení v incidenčním sporu "třeba chápat jinak", jako základ pro případné vyhovění nestačí. Jediné podpůrné tvrzení ve formě odkazu a citace bez jakéhokoliv odůvodnění nedává Ústavnímu soudu ani prostor k podrobnější reakci. Je přitom otázkou, co má společného (ne)možnost podat dovolání vedlejším účastníkem incidenčního sporu s vedením insolvenčního řízení, ke kterému se váže pravidlo v předmětném zákonném ustanovení. Bez kontextu v ústavní stížnosti okopírovaná citace usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. jen říká, že vedlejší účastník jako dlužník má zájem na výsledku incidenčního sporu. Tuto skutečnost nikdo v řízení nezpochybňoval, právo podat dovolání z ní však samozřejmě vyvodit nelze.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěru Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu